Sezóna skončila, nastal čas letních fotbalových okurek. V pohodě a lážo plážo světem nejen českého fotbalového rybníku.

Německo (stejně jako Česko) bez trenéra! Právníci o ligu? Legendy, sbohem a šáteček.

Mistrovství světa

Jednou za čtyři roky musíte něco předvést. Jednou za čtyři roky jde o vaši prestiž na další čtyři roky. Vítěz bere vše, poražený si v koutě líže rány bez zájmu kohokoliv. Tak to prostě na turnaji zvaném „Svět“ chodí. Co bylo včera, nikoho nezajímá. Aktuální je dnešek a ti úspěšní.

Je známo (a upozornil nás na to celý svět), že naše reprezentace po dvaceti letech na MS díru do světa neudělala (zato prorazila do titulků renomovaných periodik za „nevýživnou“ hru) a očekávaný zázrak, který by vše překryl, se tak nekonal. Borci už užívají dovču a trenér Koubek zřejmě důchodu. Byť podporu měl (slovy slovutného manažera všech manažerů Pavla Nedvěda) a sám se cítil na titul mistra světa hned na příštím turnaji. Leč stačil pohovor s „el presidento“ Davidem Trundou a vše bylo jinak. Inu, to je život (v Česku).

Ovšem přes to všechno se můžeme srovnávat s vyspělou fotbalovou Evropou. Minimálně se sousedy západními, Němci. I oni cílili na zázrak a jejich šance na něj byly mnohem oprávněnější než ty naše. Ovšem k tomu, aby jste se vrátili zpátky tam, kam patříte (tedy na špičku) musíte mít, vedle nesporného talentu a prestižní klubové adresy, i smysl pro kolektiv. Slovy fotbalového poety, týmového ducha.

Na papíře měli Germáni kvalitu jako fík. Borce, kteří kopou na těch prestižních adresách. Ovšem, když není onen duch, můžete mít kvalitu z jiné galaxie, je vám to platné jako mrtvému zimník. Němci měli jenom očekávání a trenéra Nagelsmanna, který platí (platil?) za mladého progresivistu, jenž ovšem už pár prestižních adres trénoval. Ani to však nestačilo, když nemáte tu potvůrku, toho ducha. Chcete to ještě jinak? Jeden za všechny, všichni za jednoho! Ať žije Alexander Dumas!

Porovnáte-li německé hrdiny z památného roku 2014, kdy získalo Německo naposledy titul mistrů světa, s těmi současnými, určitě „pár“ rozdílů najdete. Ti současní jsou možná techničtější, možná rychlejší a možná lépe učesaní než jejich předchůdci z roku 2014 (a určitě mají více kérek). Ale to co „Germány“ vždy zdobilo, teda ona chuť rvát se o úspěch týmu, totální disciplína na pokraji sebeobětování (viz ikonické foto krvácejícího Schweinsteigera) tomuto týmu chyběly. K tomu se přidala Nagelsmannova arogance a jeho lpění na svých oblíbencích bez formy (např. Sané). No a je z toho další potupný raus z turnaje. Auf Wiedersehen!

A stejně jako Koubek, ani Nagelsmann nechtěl končit. Z jejich pohledu je neúspěch zavazoval k pokračování. Až přišel rozhovor s nadřízenými a vše bylo jinak.

První liga

Po prozření Karviné, když vzdala svůj vzdor a pokorně se přihlásila do druhé ligy, nastala pro LFA (řídí první ligu) fáze kvadratury kruhu. Tedy obsazení uvolněného (a už rozlosovaného) místa v šestnáctičleném ligovém peletonu (když už máme tu Tour de France). První bylo na forhontě Táborsko (a hlásí se Dukla). I stalo se očekávané, Táborsko odmítlo. Ostatně, kdo by si troufal na nejvyšší soutěž, když právě zvažuje, kterým směrem se vydat do budoucna (etapa přerodu). Takže další „pán na holení“, Artis Brno (a Dukla se hlásí ještě vehementněji).

I Artis, byť první liga byla jeho sen nejvlhčí, si vzal pár „minut“ na přemýšlení. Napínal tak LKA i Duklu, která stále doufá v ničím neopodstatněnou fotbalovou spravedlnost a návrat do ligy. Nakonec Artis ligu (milostivě) přijal. Nejprve si však musel vyřešit interní záležitosti, když se někteří v kádru přihlásili o tučné prémie za „postup“. To fakt nevymyslíš.

Pro brněnský klub z Líšně nastala tak doba letních (super rychlých) nákupů, aby vůbec přežil alespoň podzim v první lize (stačí si zpětně pustit baráž, aby jste seznali, že Artis na soutěž nemá ani omylem) a Dukla haraší právníky. A LFA si myslí, že situaci kulantně vyřešila. I povídali, že mu hráli….

Legendy se (ne)loučí

Oba dva jsou legendami svých klubů, oba dva za sebou mají kariéru jako víno. Řeč je o bývalém slávistickém kapitánovi Bořilovi a Václavu Pilařovi z Hradce Králové. A oba se se svými kluby loučí. Oba nedobrovolně.

Neexistuje jediný Sparťan, který by neznal Jana Bořila. A určitě neexistuje žádný, jenž by ho alespoň „co za nehtíček se vleze“ uznával. Sportovní (doufám jen ta) nenávist pure. Však i on se pokaždé tloukl na levou stranu hrudníku, kde byla na dresu slávistická hvězda. Ikona, kápo, legenda. Ale s tím je konec. A poněkud hořký.

Slavia, na cestě k zářným zítřkům, přestala s kapitánem počítat. A „kápo“ to drobátko neunesl. Zklamán z přístupu Slávky, přestoupil do Liberce. „Já na to mám“ a „vy budete ještě litovat“, honilo se mu možná hlavou.

Slavia, ústy „asáka“ Houšteckého, poukazovala na Bořilovo ego i na férovost klubu, který bývalému kapitánovi nabídl jinou pozici. Jestli je přeřazení do béčka hodné klubové legendy, je námět k diskuzi (Letná může potvrdit). Ovšem vypadá to, že v Edenu si „vyrobili“ motivovaného protivníka.

Další (pohříchu už bývalá) hvězda české ligy Václav Pilař také nedostala novou smlouvu a v klubu (Hradec Králové) s ní už jako s hráčem nepočítají. A jako když Vaškovi rozkopete bábovičky na písku, jal se ten fňukat do sociálek, že to rozhodně nečekal a jeho svět se mu zhroutil. Tedy malinko jiný přístup, než u slávistické (už bývalé) ikony. Zatím bez konkrétního výstupu. Ovšem sranda by nastala, kdyby Pilař přece jen nabízenou podřadněšjší roli v Hradci přijal. Tedy až se dostatečně „vypláče“ do médií.

Jo, konce bývají hořké. A takhle jsem to viděl já. Mějte pohodový týden!