Poté, co se rozhodlo o neúčasti českých fotbalistů na světovém šampionátu v Kataru, se dostavily okamžitě spekulace o tom, kdo povede v dalším kvalifikačním cyklu českou reprezentaci. Jaroslavu Šilhavému končí v létě jeho stávající smlouva a vzhledem k tomuto neúspěchu nevidíme mnoho argumentů pro její prodloužení. Otázkou je, zda má vedení FAČR připraven nový reálný scénář? V posledních deseti letech se pětkrát změnilo jméno reprezentačního trenéra, přičemž Josef Pešice působil jen jako krátkodobé nouzové řešení. V ani jednom případě se však nejednalo o vrchol dosavadní trenérské kariéry.
Jakým způsobem se vlastně vybírali předchozí trenéři národního týmu? Pavel Vrba, Karel Jarolím a naposled i Jaroslav Šilhavý totiž působili na fotbalovou veřejnost vlastně jako jediná reálná alternativa po předchozích nezdarech. První dva ovšem neopouštěli pomyslný český trenérský vrchol za vášnivých ovací. Odchod Pavla Vrby do Ludogorce Razgrad poté, co všechny ujišťoval, že o jiném angažmá nejedná působil až trapně. Karla Jarolíma si budou fanoušci pamatovat především díky jeho velké fluktuaci hráčů, kvůli čemuž čelil stále více nepříjemným otázkám. Svůj odchod co nejvíce oddaloval a o to smutnější byl. Jaroslav Šilhavý přicházel s vizitkou trenéra se dvěma ligovými tituly a v dané situaci měl také představovat jasné a rozumné řešení. Netočí se však díky těmto scénářům český fotbal v kruhu?
Poté, co začaly spekulace o jeho možném nástupci, nalézali fanoušci ve spekulacích především jména skloňovaná již v minulosti. Opakovaně tak můžeme číst jména jako Vítězslav Lavička či Ivan Hašek. Ten už zažil s reprezentací jednu krátkou epizodu v podobě pěti zápasů v roce 2009. Tématem byl patrně i kouč mistrovské Slavie Jindřich Trpišovský, ale jeho vykoupení z momentální smlouvy v Edenu se jeví jako nereálné. Diskutovat se v tomto případě muselo skutečně jen v teoretické rovině. Jediným nováčkem mezi možnými adepty měl být Martin Svědík. Jeho možný konec v týmu Slovácka ale podle všeho není na pořadu dne.
Když se podíváme na životopisy výše zmíněných trenérů, najdeme v nich úspěchy v zahraničí. Ivan Hašek má dlouhé roky dobré jméno v arabském světě a nyní působí v reprezentaci Libanonu. Již jednou byl povolán na Strahov jako spasitel českého fotbalu, ale jeho působení bylo kratší, než si všichni dokázali představit. Vítězslava Lavičku si velmi oblíbili zase fanoušci v australském Sydney, přičemž trenér sám mluví o této součásti svého životopisu v superlativech. Je obecně považován za jednoho z největších gentlemanů v českém fotbalovém prostředí a pokud by vyměnil reprezentaci Kuvajtu za tu českou, mělo by to pozitivní vliv na image české fotbalové reprezentace. Hledání nějaké takové naděje v české trenérské obci však připomíná jistou kvadraturu kruhu. Nenastal skutečně čas pro zahraničního trenéra?
Když se vrátíme na klubovou úroveň, vybavíme si tři nešťastné příhody související s pražskými “S”. Půlrok v pražské Spartě prožil německý trenér Jürgen Sundermann. Mělo se jednat o další ukázku toho, že Sparta je klubem evropské úrovně. Na jaře 1995 však tehdejší majitel Sparty Petr Mach musel reálně myslet na to, že Sparta nezíská mistrovský titul. Pokud by se tento scénář naplnil, nebylo by možné finančně dodržet smlouvu německého stratéga a šéf Sparty tomu předešel jeho předčasným koncem. Sparta nakonec titul získala, ale slavil ho již Jozef Jarabinský. Náladu na tento experiment dostala Sparta ještě v roce 2017 a na Letné se objevil Ital Andrea Stramaccioni. Vedení Sparty mluvilo o velkých cílech a poukazovala na trenérův životopis, kde se nachází i juniorka slavného Interu Milán. Fanoušci si ho dnes spojují s brzkým koncem v Evropské lize s Crvenou zvezdou Bělehrad. Ve Slavii prožil krátkou epizodu Nizozemec Alex Pastoor v roce 2014. Slavia se tehdy zachránila v lize jen díky přívětivým výsledkům z jiných stadionů a jeho čtvrtletní působení v mnohém symbolizovalo tehdejší slávistickou situaci. Déle než tito tři trenéři působil Massimo Morales v Příbrami. Na tuto epochu však asi většina tamních fanoušků zapomněla. Trumfne ho nějaký kolega?
Zmíněná fakta pochopitelně nemohou příliš motivovat k dalšímu pokusu o angažování zahraničního trenéra. Česká reprezentace má však za sebou další neúspěšný boj o účast na světovém šampionátu a dostavují se pochopitelně myšlenky na důraznější impuls. Při vší úctě si neumím představit jediného českého trenéra, který by se jasně vymezil proti práci Jaroslava Šilhavého a do jisté míry by se jednalo o jistém vytloukání klínu klínem. Pokud nebude prodloužena nynější smlouva Jaroslava Šilhavého, měl by proběhnout důraznější zásah na styl vedení české fotbalové reprezentace. Reprezentační trenér je zpravidla vnímán jako Deus ex machina, který dokáže dát českému fotbalu nový rozměr. Český fotbal se však musí naučit správně komunikovat se zahraničím. Pokud se mu to podaří, může se brzy objevit i úspěšný zahraniční trenérský stratég, byť se třeba nebude jednat o obecně známé jméno.
