Pražská Slavia se sice nachází na prvním místě tabulky, ale nyní se našel důvod k tomu, aby vlajky klesly na půl žerdi. Ve věku 75 let zemřel František Cipro, jehož lze považovat za velmi významnou osobu v klubových dějinách. Jedná se o člověka, jež po sobě zanechal stopu v pozici hráče i trenéra, přičemž jako první asi každého napadne jeho slávistické trenérské působení, při němž dokázal prolomit letité slávistické prokletí. Už kvůli tomu ho můžeme považovat za klubovou ikonu.

Hráčský univerzál

Málokdo si dnes patrně vzpomene na jeho působení v Táboře či Pardubicích. Ve Slavii však strávil celých deset let. Pamětníci o něm mluví jako o jednom z největších univerzálů, jenž s výjimkou branky dokázal sehrát důstojnou partii na každé pozici. V roce 1974 vyhrál se Slavií Český pohár a zažil s ní také jistý vzestup po hubených 50. a 60. letech. Na jaře 1976 mohla Slavia prolomit takřka třicetileté prokletí a do posledního kola sahala po titulu. O jeden bod víc však nakonec získal Baník Ostrava. Na úplný hráčský vrchol tak ve Slavii František Cipro nevystoupal, ale učinil posléze věci na české fotbalové prostředí ne zcela obvyklé.

Aktivní kariéru totiž nezakončil jako hráč hrající „na žízeň“ na vesnici, ale své umění představoval u rakouského souseda v divizním týmu SV Gmünd, kde se i začal postupně učit trenérskému řemeslu. František Cipro o sobě mohl mluvit nejen jako o ligovém fotbalistovi, ale také jako o doktorovi práv, což není v prostředí fotbalistů příliš obvyklé. Za nejvýraznější však můžeme patrně považovat jeho hráčskou kariéru.

Zdroj fotografie: slavia.cz

Zlomené slávistické prokletí

Mnoho lidí si dnes už asi nevzpomene na to, jak František Cipro začínal svou kariéru profesionálního trenéra v brněnské Zbrojovce a na úspěchu se snažil podílet také v tradičním kyperském klubu AEL Limassol. Opětovně se však ukázalo, který tým byl jeho osudovým. Jako trenér Slavie nastoupil celkem třikrát a vždy se jednalo o docela jiný příběh. Nejkrásnější je však určitě ten první. Na jaře 1996 byl jedním z hlavních symbolů slávistických mistrovských oslav, které se konaly po čtyřiceti devíti letech. Už tento úspěch ho udělal v klubových dějinách fakticky nesmrtelným.

Po titulu dlouho sahal i po svém návratu v roce 2000. Nepodařené dostihy se Spartou však byly tehdy jedním ze symbolů nejvyšší soutěže. Sparta však vždy nakonec tahala za delší konec. Slávisté nikdy nezapomenou za vyřazení v předkole Ligy mistrů. Poslední návrat se konal v roce 2010. Tehdy působil jako dočasný krizový manažer po odvolání Karla Jarolíma. Takové role se zhostil například také v Plzni a opakovaně v Českých Budějovicích. Jako jeden z prvních českých trenérů se také pokusil prosadit v zahraničí, dva roky strávil v rakouském Innsbrucku a fanoušci na něj od té doby nedají dopustit. Jednalo se o trenéra mnoha tváří, který však vždy přicházel s jasnou vizí. Jeho rozhled prostě neomezovaly autové čáry na hřišti.