Jeden z nejzkušenějších českých fotbalových trenérů se ocitl na dlažbě. Petr Rada již není trenérem severočeského Jablonce a všichni jsou zvědaví, zda dostane ještě příležitost znovu ukázat své umění. Končí jeho druhé angažmá na Střelnici, přičemž obě měla na české poměry nezvykle dlouhé trvání. Jako hráč našel své osudové místo na pražské Julisce a své fotbalové umění ukazoval i v Německu. Trenérský životopis má však mnohem pestřejší. Jablonec se však na něm jeví jako nejdůležitější součást.
Nedoceněný odborník?
Petr Rada strávil jako trenér v Jablonci dohromady skoro devět let. I to mu patrně mnozí kolegové závidí. Jako hráč si vyzkoušel fotbal například i v Kanadě, ale trenérské umění předváděl výhradně v českém fotbalovém prostředí. Patří do úzké skupiny trenérů, mezi jehož zaměstnavateli najdeme obě pražská “S” a pokyny udával z lavičky i jako trenér reprezentace. Řadě lidí možná není svým vystupováním sympatický, ale podle těchto faktů fotbalu prostě rozumí.
Jablonce vytěžil maximum
Během svého druhého působení v Jablonci jistým způsobem splnil přání tamního šíbra Miroslava Pelta o vybudování tamních “Galacticos”. Pod jeho vedením se stal Jablonec pravidelným účastníkem evropských pohárů, což se zde stalo novým fotbalovým standardem. Jedno české přísloví však říká, že s jídlem roste chuť a v Jablonci to velmi nepříjemným způsobem poznali, na čemž má pochopitelně podíl i nedostatečně posílení před novou sezonou. Poslední výsledky nechají vzpomenout i na jiné pořekadlo. “Žádný strom neroste do nebe”, Konec v Evropské konferenční lize již v základní skupině by bylo patrně ještě odpustitelné, ale dlouhodobý pobyt v dolní polovině tabulky berou nyní v Jablonci jako nepřijatelný.
Jistou symboliku můžeme najít například v tom, že razítko na konec Petra Rady na jablonecké lavičce dala porážka v zápase s patnáctými Pardubicemi. Trenér, z něhož šel mnohdy na tiskové konferenci strach, působil jako zlomený muž, který se stal obětí obyčejné fotbalové kocoviny. Bude nyní zajímavé sledovat, co se od něj naučili jeho asistenti Tomáš Čížek a Jiří Vágner. Ti mají nyní za cíl zabránit jabloneckému sestupu. Ten by byl jistě nepříjemnou součástí jejich trenérského životopisu.
Stane se jablonecký klub sirotkem?
Když máme stanovit nejvýraznější osobu jablonecké fotbalové historie, nejedná se skutečně o nic složitého. Musíme opět vzpomenout již zmíněného Miroslava Peltu. Toto jméno fanoušky zpravidla velmi dráždí, ale bez něj by se nyní dost možná profesionální fotbal v Jablonci nehrál. I v době, kdy neměl v klubu žádnou oficiální funkci, ho fakticky řídil. V létě bude mít podle všeho za úkol najít nového hlavního trenéra, což pro něj sice není nic nového, ale přichází však otázka, zda má na něco takového ještě sílu. Nikdo totiž nemládne a jablonecký fotbal se prostě jednou bude muset prostě připravit na období “po Peltovi”. Špatnou volbou nového trenéra by si mohl Miroslav Pelta jistým způsobem napsat “fotbalové parte”. Je až příliš zkušený na to, aby to provedl vlastníma rukama. Konec Petra Rady na pozici trenéra je proti vyklizení jeho kanceláře vlastně úplná maličkost. Možná je však až nečekaně blízko.
