Reklama
Loading...
Reklama

Tomáš Hübschman (39) získal ocenění jak pro Talent roku, tak i jako Osobnost ligy. Vyhrál Euro do 21 let. Po mnoho roků byl součástí reprezentačního výběru. V dresu se lvíčkem na prsou odehrál celkem 58 zápasů. Je posledním mohykánem ze slavného Euro 2004, který ještě hraje fotbal aktivně na té nejvyšší úrovni. Svoji kariéru skloubil s těmi nejvýznamnějšími fotbalovými adresami jak u nás, tak na Ukrajině. V Šachtaru Doněck měl tu čest hrát se jmény světového formátu – Douglas Costa, Fernandinho, Willian, Henrik Mchitarjan a s mnoho dalšími. Pojďme se společně vydat po fotbalových cestách vítěze posledního ročníku Poháru UEFA.

Tomáši, po startu v podobě hostování v Jablonci se tvá kariéra parádně rozjela v barvách Sparty. V rudém dresu jsi vyhrál mistrovský titul, tuzemský pohár a hlavně okusil věhlasnou Ligu mistrů. Na Prahu tedy vzpomínáš asi jen v dobrém? 

„Pro mě jako pro Sparťana byl od mala cíl prosadit se v áčku. Já jsem se chtěl přes Zlín a přes Jablonec dostat zpátky do sparťanského a-týmu, budovat historii, která na Spartě byla a je. A doufám, že i bude od mala jsem chodil na zápasy, které Sparta hrála v evropských pohárech a v lize. Hltal jsem ty velké hvězdy a chtěl jsem být jako ony. Tímto bych chtěl poděkovat i Zlínu, kde jsem byl na hostování na půl roku.

Získal jsem tam zkušenosti s dospělým fotbalem. V Jablonci jsem pak dostal možnost hrát první ligu. Přes tyto dva kluby jsem se vrátil do Sparty a dostal jsem tam šanci. Po prvním neúspěšném zápase jsem nakonec tu šanci využil a zabudoval jsem se v áčku Sparty. Měli jsme neskutečné zápasy a díky tomu, jaký tam byl tým, jsem měl možnost dostat se ven.“

Poté přišlo na řadu právě tebou zmiňované zahraniční angažmá, ale překvapivě jsi odešel na Ukrajinu. Proč si tehdy zvolil směr východ Evropy? Upřímně, hrála v tom větší roli finanční stránka? Spousta hráčů přece jenom pokukuje spíše po ligách západní Evropy. Nebo si preferoval Doněck čistě ze sportovního hlediska?

„Musím říci, že to určitě nebylo o finanční stránce. Byl jsem na ME v Portugalsku v roce 2004, kde jsme skončili třetí, ale bohužel žádné konkrétní nabídky na Západ a do nějakých zajímavých týmů jsem neměl. Nebo jsem o nich nebyl informován. Ale za to jsem měl během zmiňovaného šampionátu v Portugalsku nabídku z Doněcku. Tu jsem v první fázi odmítl s tím, že se mi úplně na východní Evropu nechce. Ale úsilí Šachtaru, aby mne získali, přetrvávalo.

Tak jsem se s agentem domluvil tak, že až šampionát skončí, tak se do Doněcku pojedeme podívat, jak tam vypadají podmínky k fotbalu a k mimofotbalovému životu. Abych to viděl sám na vlastní oči a mohl to zhodnotit. Po té návštěvě, kterou jsme měli společně s mojí ženou, jsme uznali, že by to mohlo být to, co jsme hledali. Bavili jsme se i s majitelem klubu i se sportovním ředitelem a v té době, v roce 2004, už měli do budoucna velké plány. Ať to byl nový stadion pro 55 000 diváků, nebo to, že se Šachtar chtěl vyrovnat, nebo lépe přeskočit Dynamo Kyjev a získat nadvládu nad ukrajinskou ligou. Dostávat se do Ligy mistrů a třeba i vyhrát jeden z evropských pohárů.

Takže poté, co jsme se ženou shlédli i město, bázi a tréninkové centrum, to na nás zapůsobilo. Pro fotbal tam byly nadstandardní podmínky. A co se týče podmínek k životu mimo fotbal, tak jsme s nimi také neměli problém. Až vlastně do roku 2014, kdy tam začala válka.“

Šachtar Donetsk
Zdroj fotografie: Donetskway

Tak co si vedení Šachtaru předsevzalo, tak to se nakonec i stalo. Doněck se stal opravdu dominantní silou v ukrajinském fotbale. Takže o tom, že to byl nakonec výborný krok, nelze ani polemizovat. Veleúspěšné roky se Šachtarem okořeněné nespočtem titulů a pohárů, a s třešničkou na dortu v podobě triumfu v Evropské lize. Takže jsi asi desetiletky na Ukrajině až do doby tebou zmiňovaného vznikajícího válečného konfliktu nikdy nelitoval?

„Určitě ne, nikdy jsem nelitoval! Jsem rád, že jsem tam byl a že jsem mohl “psát” historii klubu. Doufám, že kluci, co přicházejí do Šachtaru nyní, budou stále pokračovat v tom, co jsme tam vybudovali. To všechno je hlavně zásluha prezidenta klubu Rinata Achmetova a lidí v klubu. Všichni měli cíl pozvednout klub na evropskou úroveň. Aby měl zvuk i v jiných zemích, což se myslím že podařilo.

Šachtar se zapsal do povědomí lidí a hraje každý rok evropské poháry. Poslední dobou opět většinou Ligu mistrů, protože vyhrál poslední čtyři šampionáty. Ukrajina má silný koeficient, mistr jde rovnou do skupinové hlavní fáze. Konflikt z roku 2014 má stále vliv na fungování klubu a není to nic příjemného. Ale Šachtar ukazuje sílu. Ne každý klub by to zvládal takhle s přehledem jako Šachtar. I v tom “azylu” v Kyjevě, předtím ve Lvově a poté v Charkově. Teď tu poslední sezonu hrají právě v Kyjevě, takže tam kde trénují, tak i hrají a nemusí na “domácí” zápasy létat 500 km.

Je to těžké, nemají ani v Kyjevě, ani v těch dalších předchozích městech tolik svých fanoušků. Kdyby hráli doma v Doněcku na Donbass Areně, tak by ty výsledky v evropských pohárech byly mnohem větší. Zažil jsem tam tu atmosféru v Lize mistrů. Lidé nás hnali dopředu, vytvořili skvělou kulisu, abychom uhráli co nejlepší výsledek s jakýmkoliv soupeřem. Jsou silní, ale kdyby byli doma, jsou ještě silnější.“

Právě na některé z těchto věcí jsem se tě chtěl zeptat. Očividně dál sleduješ klub a jeho strasti v ukrajinské vlasti. Jak jsi říkal, klub hrál ve Lvově, poté v Charkově a nyní v Kyjevě. Ale Donbass Arena je už roky osiřelá. Otázkou je, zda se na domovský stánek Šachtar vůbec ještě vrátí. Klub byl na Ukrajině dlouhou dobu nejpopulárnější, nyní ale i díky malým návštěvám a hraním mimo svůj domov musel o spoustu fanoušků přijít. Nebo se mýlím?

„Sleduji Šachtar pořád, i když tam už nejsem. Mám k němu stále citový vztah. Mám tam aktivní kamarády, se kterými jsem měl tu čest hrát. Občas zavolám, jaká je situace. Úplně si nemyslím, že by Šachtar fanoušky ztratil. Nebo že by fanoušky naštval tím, že byl ve Lvově nebo v Charkově. Spíš hledali místo pro svoje fanouškovské základny, kde bude fanoušků nejvíc a kde to bude i pro ně nejlepší.

Samozřejmě, Lvov nebyl úplně šťastné řešení. Když to srovnám, je to jako kdyby Sparta hrála v Ostravě. Pak se přesunuli do Charkova, který je mnohem blíž k Doněcku. V té oblasti je mnohem víc fanoušků Šachtaru. Teď se rozhodli, že budou hrát v Kyjevě na Olympijském stadionu. Šachtar má po celé Ukrajině vytvořenou fanouškovskou základnu. Pokud mají možnost a je to v normální dojezdové vzdálenosti, tak se fanoušci snaží podporovat Šachtar po celé Ukrajině. Ale není to, co by bylo na Donbass Areně. Tam by byl jiný kotel, jiné zázemí. Stadion sice stojí, ale dá se říct, že se s ním “nic” neděje.

Je to ohromná škoda, byla to jedna z nejmodernějších arén v celé Evropě. Kdo měl možnost tam hrát, nebo se alespoň podívat na tribuny a do vnitřních prostor, tak zjistil, že je stadion udělaný s láskou. Prezident klubu si ho postavil za vlastní peníze pomalu jako svůj dům. Chtěl ho mít maximálně vybavený. I prostory mimo šatny byly nádherně udělané. Každý se tam musel cítit jako doma. Je to hrozná škoda, že Šachtar nemůže svůj stadion využívat.

A otázka, jestli se vrátí nebo ne? Všichni fanoušci i lidé v klubu doufají, že se situace uklidní a že se jednou vrátí. Ale to není jen otázka klubu, je to otázka politiky. A tu těžko někdo z lidí okolo klubu ovlivní. Musí čekat. Já věřím že ten čas přijde, ale jsem realista a vím, že rychle to nebude. Nebude to v řádu jednoho roku.“

Očividně ale stále nemá Šachtar problémy shánět zahraniční, převážně brazilské, fotbalisty. Ty sám jsi si zahrál s opravdu velice úspěšnými a známými jmény. Třeba Luiz Adriano, který vyrovnal rekord Lionela Messiho v počtu vstřelených gólů v jednom zápase LM anebo Alex Teixeira, který přestoupil za opravdu rekordní peníze do čínské ligy. Kdybys měl říct jednoho spoluhráče, se kterým se ti hrálo nejlépe, který by to byl?

 

ČÍST VÍCE

 

Přečetli jste polovinu rozhovoru s Tomášem Hübschmannem. Chcete si ho dočíst celý? Klikněte na ČÍST VÍCE, rozhovor najdete na straně 18.

Související články:

Reklama