Plašilovský nástup Jaroslava Plašila
Jeden trenérský profesní růst zaznamenal český fotbalový tichošlápek Jaroslav Plašil. Opět se tak děje pochopitelně v jeho osudové Francii a milovaném Bordeaux, kde se stal klubovou ikonou za deset odehraných let, během nichž získal s klubem Francouzský superpohár a Francouzský fotbalový pohár. Po konci hráčské kariéry se považovalo za takřka jisté jeho pokračování v jiné pozici ve francouzském přístavním městě. A jeho příběh zde zjevně pokračuje.
Jako klubová legenda dostal prakticky ihned po konci hráčské kariéry možnost učit se ve stínu Palais Gallien trenérskému řemeslu. Pod křídla mu klubové vedení dalo rezervní tým tamního Girondins a jeho členové k němu jistě vzhlíží s obrovským respektem, neboť tomu není tak dávno, co se na něj chodili dívat jako na jednu z vůdčích osobností předního francouzského týmu. V tom se v létě konalo personální zemětřesení, jež symbolizovalo především odvolání hlavního trenéra Paula Sousy a následovalo jisté šití horkou jehlou, na jehož účinnost si ještě budeme muset počkat.
Novým hlavním trenérem se několik dní před začátkem nové sezony stal Jean Louis Gasset a bývalého českého reprezentace si vzal k ruce jako asistenta. Jedná se o další důkaz výjimečného postavení Jaroslava Plašila ve francouzském fotbale, jež se jednou může dostat například na úroveň postavení Pavla Nedvěda v Itálii. Trochu to celé může symbolizovat roli Jaroslava Plašila v českém fotbale.
Rodák z východočeského Opočna odcházel do Francie v roce 2000 krátce po dovršení plnoletosti, kdy měl na kontě pouze čtyři ligové starty za rodný Hradec Králové. Přivítali ho v noblesním Monacu, kde bojoval o místo v sestavě i přes hostování v druholigovém US Créteil. Pořádně o sobě dal vědět až v sezoně 2003/2004, kdy se Monaco dostalo až do finále Ligy mistrů a díky zvyšujícímu se hernímu vytížení se dostal i do nominace na bronzové EURO 2004. Tehdy se ještě nacházel ve stínu hvězdné party kolem Pavla Nedvěda, ale postupně získával své místo v reprezentaci, zúčastnil se celkem pěti finálových turnajů a přípsal si více než sto reprezentačních startů, což mu už nikdo nevezme.
Jak získával více reprezentačních zkušeností, tím větší na něj byly kladeny nároky a nevím, zda se jednalo v některých případech o správnou osobu. Jeho mládežničtí trenéři z Hradce Králové jej nikdy neprofilovali jako špílmachra a hráče schopného tvořit hru. Mnohem víc o něm mluvili jako o člověku na “černou práci” Tuto roli však nikdy zcela nedostal. Velký podíl na tom mělo i mnohdy velmi chatrné zdraví kapitána Tomáše Rosického, což vedlo k názorům, že by se Jaroslav Plašil měl zhostit jeho role. To se však nikdy nestalo a mnozí fanoušci se na něj dívali skrz prsty.
To mělo velký podíl na tom, že se někdejší královéhradecký talent uzavíral do svého francouzského světa, kde se cítil spokojeně, fanoušci ho měli rádi a ti čeští o něm vlastně během sezony příliš nevěděli. U některých jeho kolegů se již před koncem kariéry mluvilo o možnosti jiných funkcí v rámci českého fotbalu, ale jeho jméno v tomto ohledu nikdy skloňováno nebylo. Když se před kvalifikačním zápasem o evropský šampionát s Anglií konalo loučení s několika hráči, mezi nimiž se i on nacházel, navštívil Českou republiku kvůli fotbalovým povinnostem dost možná naposledy.
Teď žije v relativním klidu v milované Francii, ale poslední události posílají do České republiky jistý vzkaz: “stále jsem tady”. V mládí odcházel nenápadně do Francie, nenápadně působil v rámci české fotbalové reprezentace a nenápadně začal ve Francii svou trenérskou kariéru. Jedná se o určitý Plašilův osobitý styl, ale jednou se třeba zašle do České republiky o to důraznější vzkaz o tom, že může do našeho fotbalu něco přinést. Fanoušci si ho často vykládali jako “Danajský dar” pro fotbalovou reprezentaci a jsem toho názoru, že by se mohl dostat jisté satisfakce. V jistém smyslu zatím zůstává nedoceněným. Plně se už do českého fotbalu patrně nikdy nevrátí, ale nemělo by se na něj zapomenout.
Související články: