Reklama
Loading...
Reklama

SK Slavia Praha, v současnosti klub evropského střihu, stadion ve svém vlastnictví, nabité mužstvo, ze kterého byste složili dvě jedenáctky, jež by jistojistě bojovaly o titul mistra ligy, výstavba nové akademie přede dveřmi, rozpočet přes jednu miliardu korun, ale hlavně dle skóre i herního projevu zejména v první polovině letošní a v minulé sezoně naprostá dominance v české lize. Zastavím se u minulé sezony: treble, k tomu čtvrtfinále Evropské ligy, kde si to na férovku rozdala s londýnskou Chelsea FC. Sešívaní postavili v sezoně 18/19 tým, který byl – dovolím si tvrdit – jedním z nejsilnějších od založení klubu.

V novodobé historii klubu byste jen těžko hledali pro sešívaný národ veselejší sezonu. Když nebudeme počítat současnou, která ještě může dopadnout jakkoliv, mě napadají dvě. První je z let 1995/96. Mistr ligy po dlouhých 49 letech a semifinále poháru UEFA, to jsou hodně pádné argumenty. A pak je tu sezona 2007/08. Konečně vysněná Liga mistrů, návrat do Edenu z nenáviděného Strahova, to vše okořeněno sladkým titulem. Přitom ještě ve 27. kole držel na poháru pro mistra pevně ruku rival z Letné. Rozhodl však slavně neslavný moment, kdy stoper Tomáš Řepka hodil míč do obličeje Aleši Bestovi z Brna. To tehdy bojovalo s Baníkem o třetí místo. Řepka uviděl červenou, oslabená Sparta prohrála 0-2 a to byla rána na solar, ze které se už nevzpamatovala.

Zaměřím se ale na prvně jmenovanou sezonu.  Tým plný reprezentantů, kteří vykopali stříbro na mistrovství Evropy v Anglii, byl a je pro mnoho slávistů nejlepším v novodobé historii klubu. Mohl by tento tým konkurovat mančaftu, který vyřadil Sevillu FC, hrdý klub z Andalusie, jehož hráči třikrát za sebou zvedli pohár pro vítěze Evropské ligy? V následující grafice se podíváme na základní jedenáctku mužstva, jemuž v pohárově Evropě vystavilo stopku až Girondins Bordeaux, kde tehdy začínal svou fantastickou kariéru mladý Zinédine Zidane.

Stejskal, Kozel, Pěnička, Suchopárek, Novotný, Bejbl, Šmejkal, Kryštofík, Šmicer, Poborský, Wagner

Trenér: František Cipro, asistent: Josef Pešice

Porovnávat týmy, které od sebe dělí víc jak dvacet let, je velmi složité, fotbal se od té doby neskutečně posunul. Navíc budu srovnávat a hodnotit hráče, kteří mnohdy mají celou nebo aspoň většinu kariéry před sebou, s hráči, kteří ji už dohráli a lze tak jejich účinkování na zeleném pažitu kompletně zhodnotit. Přesto se o to pokusím. Abych si však alespoň trochu pomohl, zvolil jsem stejné rozestavení, jaké často používá současné mužstvo Jindřicha Trpišovského, tedy čtyři, dva, tři, jedna. Jdeme na to:

Stejskal vs. Kolář – Bez čtyř centimetrů dvoumetrový brněnský odchovanec s konečným počtem 164 nul! To je obdivuhodná bilance. I když byl Stejskal výborný gólman, který nastoupil i do 29 zápasů se lvíčkem na srdci, nevyvaroval se chyb. Tomu se samozřejmě nevyhne žádný brankář, Jan Stejskal tím byl ale znám poněkud více. Proti němu stojí Ondřej Kolář. V poslední době se také rozchytal do reprezentační formy, jeho největší devízou je ale hra nohama, tu má podle mne suverénně nejlepší v lize. Narážíme však na srovnávací problém – v době Stejskala se to od gólmanů vůbec nevyžadovalo! Jelikož má však Ondra celou kariéru před sebou, což u gólmana platí dvojnásob, zvolil jsem v tomto duelu remízu.

 

Kozel vs. Bořil – Luboše Kozla brzdila častá zranění, byl však stejně jako jeho protivník spolehlivým obráncem, který dokázal hrát na více postech. Kdyby nemusel absolvovat tři operace kolena, jistě by jeho kariéra byla bohatší. Naproti tomu Jan Bořil je skvěle rychlostně i atleticky vybavený buldok, kterého prostě chcete mít na své straně. Proto se v tomto souboji přikloním k Honzovi.

 

Pěnička vs. Ngadeu-Ngadjui – Souboj dvou udělaných fotbalistů, oba jsou komplexně vybaveni pro obrannou činnost. Třebaže má Martin Pěnička desítky startů v belgické lize, tady má opravdu silného soupeře – mistr Afriky za sebe málokdy někoho pustí. I v tomto souboji bude situace stejná jako na hřišti. Vítězí kamerunský lev!

Suchopárek vs. Kúdela – „Jan Jan Suchopárek Suchopárek Jan Jan Suchopárek Suchopárek,“ neslo se starým Edenem. Pravý kapitán, vůdce mužstva, jehož hlava odvrátila každý centr směřující do vápna. Naproti němu Ondřej Kúdela. Leckterý fanoušek si při jeho koupi klepal na čelo, on však svými výkony všem zavřel ústa. Stoper s výbornou rozehrávkou, a ač je menšího vzrůstu, dobrým výskokem dokáže deficit smazat. Soupeř je ale jednoduše neskutečně silný. Vítězí finalista mistrovství Evropy.

 

Novotný vs. Coufal – Pavel Novotný má oproti svému soupeři výhodu v použitelnosti, dokázal hrát na obou stranách obrany i na pozici defenzivního záložníka a byl lepší i ve hře hlavou. Proti němu však stojí odchovanec Ostravy, který disponuje dvojími plícemi. Je úžasné pozorovat, jak v nastaveném čase běží ještě za posledním míčem fyzicky těžkého zápasu sprintem. Když k tomu přidáme kvalitní centry a dlouhé auty, vítěze rázem máme.

 

Bejbl vs. Souček – I tým z roku 96 měl mezi sebou jedince, který disponoval velkým fyzickým fondem. Není to nikdo jiný než Radej Bejbl, který rok nato přestoupil do slavného Atlética Madrid. Oba srovnávaní hráči vybojují velké množství míčů. Tomáš disponuje lepší rozehrávkou i hlavičkou než jeho o dva roky starší soupeř. Ten kontruje větší univerzálností – mohl hrát na stoperu i na pozici krajního obránce. Ale jak řekl trenér sešívaných, nahradit Součka je stejně těžké jako útočníka, který dá pětadvacet až třicet gólů za sezonu. Tento souboj končí vítězstvím Tomáše Součka.

 

Šmejkal vs. Hušbauer – Daniel Šmejkal rozhodně mohl dosáhnout na lepší CV ve své kariéře, ale flegmatický přístup mu to nedovolil. I tak ho v jeho čtyřiadvaceti letech zdobila výborná technika a magická levá noha. Stejně jako současný třicetiletý soupeř měl pomalejší pohyb, jinak si však jsou hodně podobní – oba ve svých týmech zastávají funkci tvůrců hry. Pepa je však o dost gólovější, to tento souboj rozhodlo.

 

Kryštofík vs. Stoch – Oba přes hlavu přetáhli reprezentační dres s dvojramenným křížem. Zde však jasně vítězí dělostřelec mužstva ze sezony 2018/19. Miroslav Stoch má v noze neskutečnou ránu, míč mu nepřekáží, je to pan fotbalista a jasný vítěz tohoto souboje.

 

Šmicer vs. Ševčík – Na dvaadvacetiletého kluka s číslem sedm na dresu se jezdili dívat skauti z celé Evropy. Vladimír udivoval lehkostí, s jakou protínal obrany mužstev jako nůž máslem.  K vysněnému titulu přispěl devíti góly. Navíc jeho gól z 88. minuty zápasu základní skupiny mistrovství Evropy proti Rusku zajistil postupovou remízu. Petr je díky úspěšnosti osobních soubojů rozhodně lepší hráč do obrany, disponuje i kvalitní střelou, kterou však málo používá; rozehrávku má také kvalitní. Na vítěze ligy mistrů s 27 reprezentačními brankami je to však rozhodně málo.

Poborský vs. Zmrhal – Jen jednu sezonu mohli diváci na pověstné dřevěné tribuně hodnotit a pozorovat umění třiadvacetiletého záložníka s bujnou kšticí, který v mužstvu zastával funkci rozehrávače většiny rohů i standardních situací. Jeho gól v prodloužení rozhodl o vyřazení RC Lens. Velké fotbalové umění neuniklo pozornosti jednoho z největších týmu na světě Manchesteru United, tam po sezoně skutečně přestoupil a o své místo na slunci bojoval s nějakým Davidem Beckhamem. Karlovým soupeřem v tomto souboji je rodák ze Žatce, kterého zdobí hlavně jeho levá noha. I přes obrovskou konkurenci, kterou Jarda měl, v drtivé většině zápasů nechyběl v základní sestavě; jednoznačně patřil mezi nejlepší krajní záložníky v lize. Na fotbalistu se 118 starty za reprezentaci je to však proklatě málo.

Wágner vs. Škoda – Nejlepší střelec mužstva, který během sezony zatěžkal konta soupeřů 11 zásahy (z toho čtyři dal v jednom zápase, kdy budoucí mistři deklasovali Uherské Hradiště 9-1). Střílí mu to i v jízdě pohárovou Evropou, jeho gól v Praze na 2-0 velkou měrou přispěl k vyřazení AS Řím. Na rozdíl od svého soupeře je rychlejší, hodí se tak víc do brejkových situací. Proti němu ale stojí kladivo, útočník do vápna, který všechny zbourá a hlavou se trefí přesně do šibenice a k tomu přidá čas od času velkou fotbalovou parádu. Vzpomeňme jen na 283. derby, kdy na Letné dvěma kličkami vyřadil obránce Brabce s Holkem a jako třešničku na dortu přidal jesle brankáři Štechovi, čímž otevřel skóre zápasu. Vítězí sešívaná legenda !

 

V tomto mém srovnání vyhrálo mužstvo ze sezony 2018/19 4-8 (za remízu oba po bodu), což rozhodně není pro tým ze starého Edenu debakl. Kde ale vidím největší přednost vítězů, to je lavička. Šířka kádru a tedy i varianty, ve kterých dokáží nastoupit. Možností je totiž nespočet. I tým z roku 95/96 měl zajímavé hráče na střídačce jako Jiřího Vávru, Tomáše Hunala, Martina Hyského, Jiřího Lercha či mladíky Lukáše Jarolíma nebo Jiřího Štajnera, ale na mladší Slavii je to zkrátka málo.

 

Tímhle článkem jsem chtěl malinko oprášit historii nejstaršího klubu u nás. A také týmu, který přinesl hodně radosti. Legendární slova Jiřího Vrby při odvetě proti AS Řím:  „Góóóóól! Tak přátelé, je to 3 -1. Teď mi promiňte, já jdu hledat mandle…“ – řadím na podobnou úroveň jako větu pana Bosáka: „Kdyby se Praha dala napojit na energii, která teď vychází ze Strahovského stadionu, tak se tady bude svítit ještě čtrnáct dní.“ At už moje hodnocení dopadlo jakkoliv a vy jste fandili první nebo druhé straně, pořád je subjektivní. Pro slávisty zůstanou jména hráčů ze sezony 1995/1996 navždy sešita zlatou stuhou v srdcích, protože vyhrát titul po 49 letech, tedy skoro půl století po tom, co pohár pro mistra zvedli nad hlavu páni fotbalisté jako Bradáč, Kopecký nebo Bican, to je počin, který zaslouží být opěvován a semifinále poháru UEFA je příslovečnou třešničkou na dortu.

Reklama