Reklama
Loading...
Reklama

Věkem patří mezi nejstarší hráče nejvyšší soutěže, avšak branky střílet stále nezapomněl. Pavel Černý, ač se to zprvu nemusí pozdávat, má za sebou velmi zajímavou a pestrou kariéru. Dle jeho slov se navíc nechýlí ke konci.

Asi byste jen těžko hledali v našich končinách podobný příběh. Pavel Černý, odchovanec hradeckého fotbalu, nyní jedna z nejvýznamnějších osob vzestupu fotbalových Pardubic. Kdo by snad čekal, že by se na jeho hlavu snášela kritika ze všech stran, je na omylu. Jako by svůj pragmatismus přenesl i na své okolí. Vždyť fotbal je přece práce, jako každá jiná.

Prvně, když se řekne Rum, tak mladší fanoušci vědět úplně nebudou, či si vaši přezdívku špatně vysvětlí. Můžete ji trochu specifikovat?

Tu přezdívku jsem zdědil po tátovi, takže charakteristická k mojí osobě nikterak není. Vím o tom, že se někdy mluví o mně jako o Mladém Rumovi. Když jsem se ptal na vznik téhle přezdívky ve vztahu k svému otci, tak se prý říkávalo, že má ránu jako Karl-Heinz Rummenigge (bývalý německý útočník, mj. držitel Zlatého míče, pozn. redakce). Ale v žádném případě se ta přezdívka nepojí s oblibou alkoholického nápoje.

Na nejvyšší úrovni hrajete již přes dvacet let. Bolí fotbal každým rokem víc a víc?

Asi bych úplně netvrdil, že by fotbal v mém případě s přibývajícím věkem bolel víc. Samozřejmě, že to je trochu více znát po absolvování nějakého náročnějšího tréninku. Ale stále mě fotbal ohromně baví, takže na to v konečném důsledku ani nijak zvlášť nemyslím. Určitě to není tak, že bych po tréninku přišel domů a nemohl se hýbat.

Jak moc se ve srovnání s vašimi ligovými začátky změnila intenzita a všeobecná úroveň tréninku?

Diametrálně. Jako skoro všechno v moderním fotbale, tak i tréninky doznaly velkých změn. Dřív neexistovaly žádné sport testery, či vesty a ani žádná podobná technika. V minulosti se řekl čas, za který se má, dejme tomu nějaké vytrvalostní cvičení uběhnout a podle toho se jelo. Kdybych to řekl hodně zjednodušeně, tak se v dnešní moderní době nedá nic obalamutit. Všechno se určuje podle tepu nebo podle záznamu z té sportovní vesty. Na druhou stranu to také rozhodně napomáhá k tomu, aby hráči nebyli tolik zranění.

Bylo třeba s přibývajícím věkem začít hrát na hřišti jinak?

Spíš se už snažím, abych do své hry promítl co nejvíce zkušeností, co jsem za léta nasbíral. Už jsem se například dopracoval k tomu, abych občas na hřišti krokem šetřil, že už nemusím být všude. Spíš se snažím více během hry přemýšlet, co by se tak mohlo stát a kam si stoupnout, kde budu nejplatnější. Rozhodně bych se přiklonil k tomu, že s každou nabranou zkušeností se hraje snáz. Platí na stopery pořád to samé? Řekl bych že ano. Vždy se najde nějak mezírka nebo chvíle nepozornosti. Roboti se z nich rozhodně za tu dobu nestali.

V létě to bude sedm let, co jste odešel do Pardubic, kde poslední tři sezóny hrajete nejvyšší soutěž. Kdyby vám tohle někdo řekl před deseti lety, věřil byste mu?

Rozhodně nevěřil. Nevěřil bych mu ani v době, kdy jsem do Pardubic přestupoval, že bych tady mohl vydržet takovou dobu a hrát, z toho větší část v první lize. V době, kdy jsem přestupoval už měli v Pardubicích vizi, že by si rádi do pěti let nejvyšší soutěž zahráli, což se nakonec povedlo o pár let dříve. Každopádně jsem obrovsky rád za to, jak to nakonec dopadlo a fotbal si tady užívám.

Jak vzalo vaše nejbližší okolí samotný přestup do Pardubic?

Rodina mě v tom naprosto podporovala. Já navíc v Hradci zůstat chtěl, ale v té době tvořili nový, mladší tým, tudíž mi na konci sezóny neprodloužili smlouvu. Shodou okolností se chvíli na to ozvaly právě Pardubice, kde jsme se na podmínkách smlouvy dohodli asi za tři minuty, takže nebylo co řešit. Navíc i díky tomu, že jsme fotbalová rodina, bere se to tak, že fotbal je práce jako každá jiná. A že to vyšlo právě na Pardubice, byla prostě shoda okolností.

Neměl jste z reakce strach?

Samozřejmě, že jsem nějaké pochybnosti měl před odchodem. Přece jen to není úplně obvyklé, aby se z Hradce odcházelo do Pardubic. Ale nejdůležitější je pro mě rodina a tam bylo vše naprosto bez problému. Stoprocentně mě podpořili.

A co teprve, když se proti mateřskému klubu pravidelně trefujete?

Naštěstí i v tomto případě. I jsem za to byl pochválen.

Jak si vysvětlujete právě perfektní bilanci proti svému mateřskému klubu?

Mně samotnému je to záhadou, proč právě proti Hradci se mi takhle daří. Asi osud to takhle chce.

Je pro vás motivací pokračovat dál i vidina zápasu na novém hradeckém stadionu?

Že by to byl pro mě nějaký hnací motor, který by mne táhl, to se říct nedá. Na druhou stranu se moc na to těším, až tam s Pardubicemi přijedeme. Byl jsem se na hradeckém stadionu dokonce i jednou podívat a musím říct, že je nádherný. Jsem rád, že konečně v Hradci a i Pardubicích vyrostly moderní stadiony. Spolu s tím se zvedla i celková fotbalová kultura v obou regionech.

Mimo krátké působení v Jablonci jste si vyzkoušel ještě angažmá v Kazachstánu. Jaká to byla zkušenost?

Velká. Jak fotbalová, tak i životní. Přijel jsem tenkrát do úplně cizí země s naprosto odlišnou kulturou. To samé platí i o tamním fotbale. Tenkrát se u nás říkalo, že naše liga je hodně soubojová a je především o bojovnosti. V Kazachstánu to ovšem platilo dvojnásob. Byla to taková zocelovací kůra.

Byla to hodně velká divočina v porovnání s tehdejším českým fotbalem?

Co se týče zázemí a celkové fotbalové kultury, vyjma Astany a dalších asi dvou týmech, které se pravidelně pohybují v předkolech evropských pohárů, to byla tenkrát opravdu divočina.

Když se váš otec loučil s kariérou, zahráli jste si tehdy jeden zápas spolu na hřišti. Co to pro vás znamenalo?

V dobu, kdy k tomu došlo, jsem to bral jako hezkou věc, ale větší váhu jsem tomu nepřikládal. Až s postupem času, kdy se nacházím ve stejné fázi kariéry, jako tehdy můj táta, tak si uvědomuji, jak velká věc to tehdy, hlavně pro něj samotného musela být. Rozhodně se na to dívám teď jinak.

Máte v rodině nějaký recept na to, jak být úspěšný fotbalista? Přece jen jste již třetí generace, která hraje fotbal na nejvyšší úrovni.

Určitě v tom hrají roli geny, jinak si to nedovedu vysvětlit. Fotbalista musí mít i trochu toho štěstí, aby se dostal na tu nejvyšší úroveň. Spíše je to kombinace všeho. Talentu, pracovitosti a trochu štěstí. Taky doufám, že u mě ta rodinná dynastie končit nebude. Že můžeme být rodinný podnik dokazuje i bratranec Filip Zorvan, který v současné době hraje pravidelně v Olomouci.

Takže čtvrtá generace rodu Černých v českém fotbale bude?

Zatím jak mého syna, tak i synovce fotbal baví. Stát se to tedy klidně může.

Když se ještě vrátíme k Pardubicím. Navzdory všem predikcím působíte s týmem v nejvyšší soutěží již čtvrtou sezónu. Co za tím stojí?

V těch našich ligových začátcích to bylo zejména tím, že zde po několik let fungovala stejná osa mužstva, která se prakticky neměnila. Vždy se jen přivedli hráči, kteří ji doplnily. Bylo to nějakých šest, sedm hráčů, co spolu hrálo několik sezón ve druhé lize. Ta společná chemie se logicky přesunula i do nejvyšší soutěže, což mělo v první sezoně fakt, že jsme se zachránili již pomalu v půlce ročníku. Poté se logicky zvedl zájem o naše hráče. Přišlo tak logicky pár odchodů, které nás maličko poznamenali. Naštěstí má naše vedení zřejmě dobrý čich na hráče. Nováčci vždy bezvadně zapadnou. Navíc se zde spousta mladých hráčů dokázala vykopat do větších týmů, což taky o něčem svědčí.

Jak moc byste popsal změnu, která nastala s příchodem Radoslava Kováče?

Co se týče atmosféry v šatně, tak ta byla i za trenéra Krejčího naprosto vynikající. To samé platí i pod Radoslavem Kováčem. Ono se říká, že kabina je tři čtvrtě úspěchu, což mohu z vlastních zkušenosti potvrdit. Jediné, co se de facto změnilo, je předzápasová příprava a následná analýza. Více čase trávíme v místnosti s videem a s analytiky. A tréninky se změní vždy s každým trenérem.

A na hřišti?

Je pravdou, že se snažíme hrát za všech okolností hezký fotbal. Nikdy ale nejde nic hned, a tak nějaké bolístky stále máme. Kolikrát místo jednoduchého odkopnutí balonu volíme fotbalovější řešení i v nebezpečných prostorech. Řekl bych, že jsme se i v téhle disciplíně poslední dobou zlepšili, jen nás srážela produktivita. Celkem se i hezky poslouchá, když slyšíte chválu i od odborné veřejnosti, jak se na vás hezky kouká.

Mezi vámi je pouhých šest let věkového rozdílu. Zvládáte společné soužití?

S tímhle opravdu problém nemám. S příchodem trenéra Kováče jsem měl trochu obavy, ale z jiného důvodu. Vědělo se, že sází na mladé hráče. Ale naštěstí jsem zůstal a uvidím, co bude na konci ročníku.

Dá se říct, že při současném složení kabiny Pardubic jste takový mentor?

Když pominu sebe a Kamila Vacka, tak věkový průměr naší kabiny je zhruba 22 let, což je i na ligové poměry extrémně málo. Je ale vidět, že se ta sázka na mladé hráče vyplácí.

Je kultura v kabině stejná, jako před dvaceti lety, když jste začínal?

Ta kultura je hodně spojená s celkovou dobou, s trendy, které reflektují dění ve společnosti. Co je ale jinak, že v mých začátcích bylo nás mladých kluků tak tři nebo čtyři. Teď je to úplně obráceně. Nejhorší na tom je, že jak tehdy, tak i teď musím poslouchat. (smích)

Jak dlouho byste chtěl ještě v profesionálním fotbalu vydržet? Smlouvu máte do léta.

V současné době ještě končit nehodlám. Pokud bude o mně v Pardubicích zájem, tak velmi rád zůstanu. Pokud ten zápal ve mně vydrží, určitě si dokážu ještě minimálně jeden fotbalový rok představit.

A co potom? Chcete u fotbalu zůstat?

Rozhodně bych chtěl ve fotbalovém prostředí zůstat i po kariéře. Ať už v managementu, nebo jako trenér. Souběžně s hraním jsem si udělal B licenci a po skončení kariéry bych si rád udělal i áčkovou. Jsem ve fotbale celý život, takže mně to samozřejmě láká v něm zůstat i nadále.

Rozhovor se uskutečnil v prosinci 2023 a byl součástí našeho e-magazínu Žongl.

Reklama