Méně je někdy více

Ligové grémium rozhodlo o jedné z nejpodstatnějších změn v historii samostatné české ligy. V příští sezoně se v ní utká hned 18 týmů, z čehož vyplyne z časových důvodů zrušení nadstavbové části. O jistých pochybnostech v souvislosti s tímto experimentem jsem již před časem psal. Nyní si však pokládám novou otázku. Neděje se ono pověstné “z deště pod okap”?

V souvislosti s rozšířením nejvyšší fotbalové soutěže si mohou výrazně oddechnout v Příbrami, Opavě či Karviné a velmi příjemný dárek dostali hráči, fanoušci i klubová vedení na Dukle a v Brně. V české nejvyšší soutěži uvidíme v příští sezoně stejný počet týmů, jaký má v současné době například německá Bundesliga. Teď si však položme otázku, jaký skutečný vliv bude mít celá věc na fotbalovou úroveň.

Zbrojovku Brno a Duklu můžeme považovat za tradiční české kluby, ale z tradice se dnes prostě žít nedá. Podívejme se konkrétně na nedávné působení těchto dvou klubů v 1. lize. Zbrojovka se nacházela již delší dobu ve stínu hokejové Komety a euforie z restartu tradičního hokejového klubu předčila sympatie k fotbalové Zbrojovce, jež se delší dobu pohybuje na rozhraní první a druhé ligy. Dukla ze sebe zase nesundala nálepku klub, jež žádné fanoušky nemá. Návštěvy na Julisce tomu také odpovídaly a když se podíváme na zprávy o počtu diváků a faktický pohled na Julisku, většinu diváků musíme považovat za virtuální. 

Jako pozitivum tohoto rozšíření vidím zrušení nadstavbové části, jejíž čísla jsou neúprosná a nejvyšší soutěž se nestala atraktivnější. Má však naději se osmnáct prvoligových klubů sportovně uživit? Zkusme se podívat například na rakouskou fotbalovou ligu. Nechme teď stranou sportovní potenciál a dívejme se na celou věc jednoduše tak, že Rakousko podobně velká země jako Česká republika a jeho nejvyšší fotbalová soutěž čítá jen dvanáct týmů. Návštěvnost fotbalu v Rakousku je vyšší než u nás a jižní sousedé nás předčí i v pohárovém koeficientu, v němž zažila Česká republika v právě skončené sezoně doslova fotbalové Pompeje.

Rakousko je země ekonomicky silnější a může si spíše dovolit podobné experimenty. Troufám si tvrdit, že v českém fotbale na ně v posledních letech čas není. Když se na jaře v České republice takřka zastavil život a ministerstvo financí přicházela Alena Schillerová se speciálními programy pro OSVČ, jež se týkaly i většiny profesionálních sportovců. Když se podíváme konkrétně na fotbalisty, tak většina z nich se rozhodně netopí v milionech a jejich smlouvy jsou koncipovány na úrovni průměrné mzdy. To, že v některých měsících přichází výplaty minimálně s lehkou prodlevou, také známe jako veřejné tajemství. Ve chvíli, kdy se zvyšuje počet ligových týmů, reálně hrozí i více podobných případů a další zhoršení prestiže fotbalu v rámci české společnosti.

Diváci si to možná neuvědomují, ale se zvýšením počtu zápasů  rostou i náklady na provoz stadionu a to s sebou může nést další ztráty. Pokud totiž některý “regionální” klub nehraje s některým z atraktivnějších soupeřů, vychází fotbalový zápas jako ztrátová akce. Pokud by muselo z tohoto důvodu dojít k snížení nákladů na divácký komfort a dohlížení na bezpečnost na stadionech, stal by se fotbal opět menším lákadlem a pro mnoho lidí by se jednalo o rizikovou akci.

Zastánci tohoto řešení mluví o něm mluví jako o jediném spravedlivém a zdůrazňují, že se tak děje především kvůli vnějším vlivům. Já však říkám, že LFA se nyní před daným problémem schovává. Bojím se toho, aby nepátrala za rok ještě nějaké mnohem absurdnějším řešení.

Související články: