Přiznejme si to na rovinu, je čas vyložit si naše standardní, ofsajdové a nakopávané karty na stůl. Když jsme v baráži o mistrovství světa vyřadili Irsko a Dánsko, nastala v naší zemi fotbalová sláva a zcela zasloužená euforie. Na tohle jsme čekali dvacet let. Predikce létaly vzduchem, fanoušci snili o postupu ze skupiny a na sociálních sítích se roztrhl pytel s optimismem a přiznávám, i já jsem se nechal unést. Los do skupiny byl aspoň „na papíře“ hratelný. Realitu už dnes všichni známe, rychlý konec ve skupině, skóre 2:6 a herní projev, který patří k tomu nejhoršímu, co na turnaji můžete vidět.

Zlatá generace je dávno pryč

Já asi neobjevím Ameriku, když řeknu, že je důležité si přiznat větu: ono to tak trochu muselo takto dopadnout. Jednoduše proto, že česká generace, která by na takové scéně obstála, tu dávno není. Odešla spolu s dobou Poborského, Šmicrů, Barošů, Petra Čecha – všechna ta jména známe. Takže už samotná účast je jednoduše obrovský úspěch. V baráži se sešlo všechno pro nás: srdce, odhodlání a dvanáctý hráč v podobě fanoušků, kteří v Edenu a na Letné reprezentaci na turnaj doslova dotlačili. To, co dnes máme k dispozici, je sestavený tým hráčů hrající vesměs v domácí lize nebo ve středních patrech evropských soutěží. Naše liga rozhodně není špatná soutěž, ostatně je desátá v tabulce koeficientů. To je něco, co daleko mnohem větší země říct nemohou. Je ovšem také tvořena velkým počtem cizinců, hlavně v záloze. Řada zahraničních fotbalistů v ligových mužstvech tvoří hru a to je přesně to místo, které nám na turnaji chybělo. Máme pracovité kluky, ale ne rozdílové hráče dopředu. Takové měřítko má možná Pavel Šulc a ten se zrovna na turnaj formu z Lyonu nepřivezl.

Četl jsem řadu výčitek na adresu hráčů jako Douděra, Holeš nebo samotného trenéra Koubka. Jsou pochopitelné a chápu je. Ale bylo by taky fér se zeptat, koho vlastně jiného na turnaj pozvat. Chápu mohutnou diskuzi. Když se oznámí nominace na mistrovství světa v hokeji – tam je celkem na výběr, i když ta sláva jako v minulosti je stejně jako ve fotbale také pryč. Ale tady jednoduše nemáme moc z čeho.

Samotná účast je obrovský úspěch

Takže za mě se sluší poděkovat, že jsme vůbec po tak dlouhé době mohli turnaj s naší účastí sledovat. Ti šťastnější dokonce i osobně. Svaz si vydělal nějaké peníze a snad se tak nebudou muset největší kluby republiky skládat v budoucnu na nového trenéra. Česká republika je fotbalová země střední velikosti. Jednou za čas můžeme vytvořit generaci hráčů, která bude výjimečná. Podívejme se na Norsko s 5,5 milionu obyvateli a jaké mužstvo dokáže sestavit. Není to nic nereálného, ale najít v tom konzistenci je šíleně těžké. Naše účast je tak trochu malý zázrak, ale ty mají tu nepříjemnou vlastnost, že se neopakují donekonečna. Postup ze skupiny by byl dalším zázrakem. Vztek je celkem legitimní, ono je samozřejmě prohra a prohra, takže kritika trenéra je na místě. Ale hysterie na sociálních sítích, která by nejraději „vyhodila úplně všechny“ to je reakce lidí, kteří si do 12.6 mysleli, že jsme Brazílie, a potom zjistili, že nejsme.