Antonín Barák: Vždy je světlo na konci tunelu
Reprezentační záložník Antonín Barák (26) již více než tři roky žije na Apeninském poloostrově. Jeho jméno tu za tu dobu nabralo na zvuku. Aktuálně válí v dresu Hellasu, ambiciózního klubu z Verony. Že by jeho italský sen měl celou cestu hladký průběh, se říct však nedá. A o tom se s námi rozpovídal. A aby to nebylo vše, vyzpovídali jsme i jeho otce, Antonína Baráka staršího.
Antoníne, začnu trochu netradičně. Když si byl dítě, snil si o tom, že budeš fotbalista nebo tě lákalo něco jiného?
Samozřejmě jsem o tom snil. Od malinka jsem měl hrozně rád sport, nejenom fotbal, ale fotbal pro mě znamenal vždy jedničku. Mě to strašně bavilo, protože jsem chodil sledovat svého taťku. Vždycky jsem fotbalu fandil, sledoval jsem všechny zápasy v televizi. Ať už šlo o zápasy české ligy, o zahraniční soutěže nebo Ligu mistrů jsme milovali.
Vždycky jsem se hrozně těšil na úterý a na středu na 20:45, ještě když se hrávalo v ten čas, tak jsme se s taťkou na to koukali. Bylo to skvělé a hrozně mě lákalo vyzkoušet si to na takové úrovni hrát a na tu úroveň se vypracovat.
Tvůj otec je považován za jednoho z nejlepších fotbalových odborníků v zemi, takže předpokládám, že v dětství tě vedl fotbalem opravdu poctivě.
Jo, taťka mě trénoval prvních, teď abych to neřekl blbě, 11 let. Provedl mě od přípravky až po celé žákovské kategorie. Potom s námi, s ročníkem 94, končil a předával ho do dorostu. Takže všechny ty fotbalové klady mám od něj, za což mu musím hrozně poděkovat. Bral jsem to tak vždycky, že táta byl trenér a ani jsem ho v tu chvíli nebral jako tátu, když jsme byli na hřišti.
Spíš jsem se snažil vždycky co nejvíc učit a ty tréninky mě s ním bavili. Pro mě to byla především zábava, při které, si myslím, že když to člověka baví, tak chce a pořád se zlepšuje. A já jsem z toho měl hroznou radost, když se mi podařilo něco nového, nějaká nová klička. Přišel jsem domů a měl jsem z toho vždycky velkou radost. Pro mě to vždycky hodně znamenalo.
Přesuneme se teď dopředu. V létě 2017 ses za velké slávy přesunul ze Slavie do italského Udinese, kde ses potkal s Jakubem Janktem. Do toho ještě Patrik Schick v Sampdorii a rázem v Česku propukla italská horečka. Jak tohle období vzpomínáš?
Na toto období vzpomínám strašně rád, protože jsem šel poprvé do zahraničí. Byla to taková první velká neznámá, co mě čeká. Těšil jsem se na to a byl jsem strašně rád, že budu mít českého spoluhráče v týmu. Kubu jsem znal už z jednadvacítky, takže 35 jsem tak nějak věděl, co od sebe můžeme oba dva očekávat a máme, za to jsem strašně rád, skvělý vztah. Kuba je super kluk, super fotbalista. Hlavně ale charakterově jsem od začátku věděl, že to je super kamarád a kluk do kabiny, který mi pomůže.
Takže jsem si to užíval, ta první sezóna nám s Kubou i individuálně vyšla. Páťa Schick vlastně v tu dobu, kdy já jsem přestupoval do Itálie, přestupoval do AS Řím. Takhle jsme všichni byli spolu v kontaktu. I se „Šikýnem“, když jsme se viděli, tak to bylo příjemný. Myslím si, že v tu dobu se začala v Česku mnohem víc sledovat italská liga. Začala pro českého fanouška být mnohem zajímavější, protože nás tam bylo víc. Byl tam i Láďa Krejčí v Boloni a Lukáš Zima v Janově, i když nechytal jako třetí gólman. Nerad bych na někoho zapomněl ale bylo nás tam určitě víc.
Jakub se potom ale přesunul do Janova a ty si začal mít problémy se zády. Půl roku jsi byl naprosto bez fotbalu. Označil bys to za svoje nejhorší období?
Tak z kariérního hlediska to určitě byla jedna z komplikací. Samozřejmě každá cesta je trošku trnitá ale vždy je důležité to, jak se s tím člověk vypořádá. V tu chvíli, kdy to přišlo, jsem s tím taky v hlavě bojoval. Protože jsem chtěl tu první sezónu potvrdit. Po té první sezóně v Itálii byl o mě zájem od nějakých zajímavých klubů. A já jsem to chtěl v té druhé potvrdit.
Takže jsem to cítil trošičku jako komplikaci ale to k tomu patří. A myslím si, že to ví každý vrcholový sportovec, že bez těch zranění to nejde. V tu dobu jsem měl oporu ve své rodině, v přítelkyni, která byla fantastická a hrozně mi pomohla. A vlastně v Pavlíně Novotné, která mě dala dohromady a celou tu rekonvalescenci vedla ona. Ten problém jsme spolu vyřešili a defacto mě to ještě posílilo. Každé takovéto těžké období člověka posouvá a já jsem za to hrozně rád.
Ale možná úplně nejtěžší období jsem měl v dorostu v nějakých 16, 17 letech, kdy jsem vlastně rok nebo třičtvrtě roku nehrál fotbal kvůli únavovému syndromu. To bylo horší, protože tam se nevědělo jakým stylem postupovat a čekalo se. Bylo to skoro až depresivní období. I pro moje blízké, kteří to se mnou hodně prožívali. Jsou to všechno jenom překážky a člověka to jenom posiluje. Je důležité se s tím vyrovnat a bojovat dál, protože to světlo na konci tunelu je tam vždycky.
Do začátku minulé sezóny ses ale dal do kupy, záda zpevnil a snažil ses vrátit naplno do sestavy Udinese. To se ale nepovedlo a místo toho přišlo hostování v Lecce, kde si zažil nástup jako blázen. První zápas a hned premiérový gól.
V Udinese jsem se dal vlastně dohromady, cítil jsem se ještě líp než před zraněním. Cítil jsem, že tělo jsem připravil fantasticky. Moje fyzické data na GPSce a všechny různé testy šly nahoru. Byl jsem naprosto připravený a chtěl jsem to ukázat. Ale v Udinese se přetrhaly na začátku zranění naše společné vazby, které se tam vybudovaly a ta důvěra už tam mezi námi nebyla. Takže z mnoha faktorů to potom bylo takové složitější.
Ale byl jsem hrozně rád za to, že jsem mohl jít do Lecce, tam mi to dalo strašně moc. Hned, jak jsem tam přišel, tak to bylo celé narychlo. Přišel jsem dva dny před prvním zápasem s Turínem a myslel jsem si během prvního tréninku, že hrát nebudu ze začátku. Ale trenér se mnou mluvil a dal mi tu šanci. Nám se to jako týmu povedlo, zápas jsme odehráli skvěle, mně se povedlo dát gól. Nastartovalo to pro mě úplně úžasné období, i když potom přišel covid. Lecce jsem si i díky tomu zamiloval a prožil jsem tam fantastický půlrok.
V Lecce se ti podařilo získat herní pohodu, výkonnostně šels opět nahoru. Fantastický půlrok. Místo návratu do Udinese pak přišel přesun do ambiciózního Hellasu. Přicházels s velkými očekáváními?
Přečetli jste polovinu dvojrozhovoru s českým reprezentantem, Antonínem Barákem a jeho otcem. Chcete si ho dočíst celý? Klikněte na ČÍST VÍCE, rozhovor najdete na straně 32.
Související články:
