Zuřivý Sparťan: Čekají Letnou lepší časy? Letmé ohlédnutí za podzimem

Podzim skončil, zapomeňte! Obvyklé letenské klišé minulých sezón tentokrát tak docela neplatí. Sparta sice nemůže (neměla by) být spokojena s podzimní částí sezóny na sto procent, ale pokud ještě zůstaneme u klišé, můžeme použít následující: konec dobrý, všechno dobrý. Sice to není na beton, ale alespoň si mohou sparťanští hráči v klidu nakoupit ježíška a nechat se přitom kliďánko fotit s nadšenými fanoušky bez obav, že jim některý z nich omlátí telefon o hlavu.

Upřímně řečeno, byl to pěkný kolotoč, na kterém své fanoušky Sparta na podzim vozila. Velké oči, velké cíle, které měli na Letné před sezónou, se naplnily tak z jedné třetiny a nervů si fanoušek užil více než dost. Evropa fuč, titul se vzdaloval přímo stramaccionovsko-vrbovskou rychlostí od prvního kola, hra stála za pendrek s marodka byla stále plná. 

Není divu, že zhruba někdy v prostředku podzimu se dokonce mluvilo (a podle některých zdrojů i jednalo) o Priskeho nahrazení z domácích zdrojů. Ve hře byl údajně Vítězslav Lavička, jenž měl být osloven. Pokud by přijmul, zřejmě by zasadil „smrtelnou“ ránu sportovnímu řediteli Tomáši Rosickému a jeho plánům na vzkříšení léta nemocné a i nadále pokašlávající Sparty. Nestalo se tak, možná odmítl Lavička, možná zvítězil chladný selský rozum. Buď, jak buď, Priske nečekaně brzo přišlou krizi ustál. Asi ne tak úplně svými silami, ale rozhodně se „zlepšil“ nejen on, ale i celá Sparta.

Jestli lze na dánském trenérovi něco kvitovat především, tak to je, jakým způsobem žije s týmem i to, že své hráče dokáže ubránit před dotírajícími hroty kopí fotbalové veřejnosti, která v případě některých jeho svěřenců viděla přímo rudě. Zvláště, když se ani jim, ani týmu nedařilo skoro nic.

Vypadnutí z KL s podprůměrným Stavangerem už v předkole, prohra s Libercem v prvním ligovém kole, remízové dovádění v kolech dalších, ale hlavně hra letenských, která nebyla konkurenceschopná ani v zápasech s papírově mnohem slabšími týmy. A k tomu (opět) plná marodka, nasazování Minčeva a nákup dalšího, v pořadí už pátého, brankáře. To vše vytvořilo třaskavě nebezpečný mix, jenž mohl dost dobře odnést jak dánský trenér (i se svými věčně optimistickými asistenty), tak i ne malý počet hráčů, kteří Spartě nepřinášeli vůbec nic. A samozřejmě, Tomáš Rosický v duetu se svým starším bratrem Jiřím, kápem přes skauting hráčů.

Asi v těch všech byla malinkatá dušička, když se blížily zápasy „pravdy“ s topem tuzemské ligy, tedy se Slávií, Plzní a Slováckem, které měly letenským nastavit zrcadlo nepoupravené (v pojetí letenských „příliš optimistické“) skutečnosti sparťanské výkonnosti. Když už tedy nenastavuje zrcadlo Evropa, protože v ní Sparta jednoduše neúčinkuje. V té době by si na nějaký optimističtější konec podzimu asi fanoušek nevsadil. To spíše na to, že čertem, jenž vyletí z elektriky, bude Priske a Rosa.

A hned derby tomu napovědělo pravdy kopec. Slávie Letnou přejela jako kombajn širé ukrajinské celiny a zmuchlala její ničím neopodstatněné sebevědomí. V tu chvíli to šlo s projektem bří Rosických hodně z kopce. A bez brzdy. V té době by si na Priskeho nevsadil ani sousedův voříšek, kdyby uměl mluvit. Dost možná se už připravovala na Letné varianta „brod“, tedy povolání hodňoučkého trenéra Míši Horňáka, aby sezónu takříkajíc dorazil.

Ale zázraky se dějí. A to všem zainteresovaným zachránilo místa, kde končí záda. Sparta vyhrála v Plzni. Ovšem nejen to. Prezentovala se výkonem hodným jejího dřívějšího věhlasu, skoro suverénně, s vědomím toho, čeho chce dosáhnout. Do té doby prakticky u letenských věc nevídaná! Jak moc k tomu přispěla hrozba mnohých výpovědí a jak (konečně) i změna rozestavení a probuzení některých borců, ponechme ve stádiu úvah. Sparta (heuréka!) produkovala fotbal. Ostatně, má to i v názvu: „fotbalový klub“.

Slovácko, poté Budějovice a konečně i Ostrava, už neměly proti „zázračně“ obrozené Spartě tu výhodu, že její sebevědomí bylo pochroumáno vlastním tušením nemohoucnosti. A zejména „akce“ Baník, jakkoli opravdu nutné, velmi nutné vítězství a postup v MOL cupu, ukázala, že se u letenských cosi změnilo. A nebylo to jenom rozestavení. Možná i náhled na skutečnosti bez růžových brýlí a trochu pokory, přineslo Spartě skoro snový konec podzimu.

Ne všechno je jistě zalito sluncem (ostatně, na podzim ho tolik neužijeme). Kádr náchylný na zranění a ztrátu sebevědomí, časté absence opor (a to i těch bez formy), žádný (případně jen kamuflující kreativní střední záložník), Kuchtova střelecká impotence. To všechno by se mělo do jarních odvet zlepšit, změnit, nahradit. Tým zejména v závěru podzimu ukázal, že na to rozhodně má. Třeba titul nebude, ale zaděláno na těsto úspěchu v příští sezóně je více než slibně.

Sparta připomínala hodně dlouho zabržděný stroj, ale odbrzdila v pravý čas. Mnohým z hráčů, trenérů i jiných činovníků to zachránilo renomé v hodině dvanácté. Dostali zelenou pro další cestu. Ale pozor! Nezůstat u plácání po zádech. Konkurence nespí. A posiluje, pane Rosický.

Na závěr bych si samozvaně z hráčů, trenérů a vedení zvolil krále podzimu na Letné. A není to, tramtadá, Krejčí zachránce, který se plácá na marodce, není to výborně hrající Sadílek, Čvančara či Kuchta (no, Kuchtič, kartička se potáhne ještě dlouho). A není to Priske ani legendární uklízečka Vopičková. Je to, tramtadá, Sörensen! Co tenhle borec na podzim dokázal, klobouk dolů. A přitom někdy pomalu ani nevíte, že je na hřišti. Ale sakra dobře to vědí soupeřovi hráči, kteří se mu nemůžou dostat na kobylku. A zranění? Kdepak, to na něj neplatí (že jo pane zachránce!?). Nebo se mu vyhýbají. I tím je cenný pro Spartu. Přišel do na Letnou hrát, a tak hraje. Jak jednoduché, milý Watsone, že? Jo a přeložte mu to někdo.

A takhle to vidím já! Mějte se fajn, koukejte na MS a připravujte se na Vánoce….jsou za dveřmi!