Zuřivý Sparťan: Bitva průměrných až podprůměrných

Ne opravdu si z nás nikdo nedělá srandu. Sparta už popáté v řadě remizovala a pomalu tak útočí na rekord ligy v počtu remíz za sebou. Na druhou stranu neprohrála, a to už celkem devětkrát, a obrana inkasovala jen jednu branku, jenž tentokrát nebyla z kategorie zbytečných. Ovšem neduhy stále zůstávají. Ačkoliv chlapci jistě v týdnu tvrdě makali a výsledky i hra „jim nejsou jedno“, zůstala po závěrečném sobotním hvizdu jen další výzva pro trenéra Priskeho. Že jich ale před sebou má, Dán jeden. Aby je stačil všechny přijmout než….ale čerta na zeď raději ne.

Výsledek sobotního „šlágru“ tedy nic moc. Ostatně, ani předvedený výkon. Co se tedy nějakého fotbalového labužnictví týče. Nasazení a bojovnost klukům vážně upřít nelze. Za mě povedená jednička. Ale myšlenka, obecně fotbalová kvalita, nad kterou by zaplesalo i Mádlovo srdce, bychom hledali marně. Byl to útok bez myšlenky, hraný na jednu bránu, tu ostravskou.

To ovšem mluvíme pouze o prvním poločase. Ten snesl i přísnější měřítka a fanoušek se chvěl skoro nadšením. Však také borce na hřišti vydatně podporoval. Ano, je s podivem, že v dobách letenského marasmu přijde fanoušek na stadión v takovém počtu a ještě si ničí hlasivky mohutných povzbuzováním. Inu, tady lze mluvit o lásce až za hrob. Případně o nějakém postižení, protože pokud fandovi hráči v rudých dresech dali v prvním poločase nějakou naději, že by to snad mohlo už jít, tak mu ji v tom druhém stoprocentě vzali. A ještě mu zašlapali choutky na tři body, když už hra stála (opět) za prd.

Pokud se podíváme na zápas optikou posledních utkání, pak musíme zkonstatovat, že se nezměnilo vůbec nic. Borci chtějí, vlítnou na soupeře, místy ho (někdy až drtivě) přehrávají, někdy i dají gól (případně si vytvoří šanci), ale postupně propadnou jakési trudomyslnosti a přestanou bavit. Jejich hra upadne do monotóního stereotypu, čitelná jak dětský slabikář, a není na place borce, který by to chtěl (mohl, uměl) změnit. K tomu většinou tým obdrží lacinou branku, deka se roztáhne a je po „slavné“ Spartě. Jak prosté je milý Watsone, hrát proti letenským. Jak jednoduché je s nimi získat body. Jen vydržet těch pár minut tlaku.

Jako správný šťoural se tedy ptám, co dělat, když hra upadne do stereotypu, který už několik zápasů po sobě nemá pražádný úspěch? Nemusím studovat žádnou trenérskou třídu, mít k ruce haldu asistentů, statistiky, data, tablety a drony, umět cizí jazyky a absolvovat stáže v óbrklubech celého světa. To všechno nemusím, abych věděl, že když něco už po několikáté nefunguje, tak to musím změnit. Jak prosté, milý Watsone, je dělat fotbal jednoduše. Ale co, když to jde i složitě.

Takže Pavelka plus Sadílek v záloze nefungují tak, abychom si vytvářeli šance a soupeře ve středu přehrávali? No tak to změním, bóže! Na lavici sedí Fortelný, nemohl by pomoci třeba ten? Třeba by to šlo, kdyby tušil alespoň jakýsi náznak důvěry ze strany trenéra. A co třeba vysunout Zeleňáska do zálohy, třeba by to šlo ne? A třeba Vitíka do obrany? Nebo Panáka. Nebo třeba objevit někoho v béčku (já vím, i to je těžké, ale třeba Pudhorocký, co?). Alespoň to zkusit. Něco zkusit, když není co ztratit. Titul se letenských zřejmě týkat nebude, v Evropě nehrají, tak na co se proboha čeká? Až zahřmí?

Hra pod trenérem Priskem začíná unavovat svou čitelností a zakonzervováním. Už dnes vám mohu říci sestavu na další utkání po reprezentační přestávce. A řekne vám ji i uklízeč*ka z Letné, co se o fotbal moc nezajímá. A řeknu vám i rozestavení. Priske tedy opakuje chyby svých předchůdců; hra bez překvapení, tvrdošíjně trvající na „prověřených“ lidech, „osvědčeném“ rozestavení, stylu i systému. „Vyrábí“ přitom „houfy“ nasraných hráčů (poslední případ třeba Holec), kteří budou hledat kdejakou skulinku ve smlouvě, aby se z Letné pakovali, když jí nejsou dost dobří (aby povětšinou v jiných klubech zazářili). A k úžasu mnohých v týmu dostává příležitosti dříve už „odepsaný“ Minčev s Pavelkou (možná by se mohl zkusit i Krejčí starší). Sám sebe tak dostává Priske pod tlak, protože to všechno, v co on věří a prosazuje jako cestu k úspěchu, už v několika zápasech po sobě žádný úspěch nemá. Několik zápasů po sobě se stále opakuje to samé. Není tedy čas na změnu? Na Letné věří, že ne a raději utíkají před rozlícenými fanoušky ze stadiónu zadním vchodem.

Minulý týden jsem se podivoval nad tím, jak na Letné vyřešili absenci kreativity v záloze – pořídili si pátého brankáře. No, hlavou jsme kroutili všichni, ale já se později dozvěděl, že Priske údajně mermomocí stál o „pořádného“ gólmana dle jeho představ. Tedy, že ti současní mu ji nesplňovali. Je sice s podivem, že to nezjistil už dříve, ale budiž. Trenér má právo si určit, jaký hráč pásne do jeho plánů. Rosa se musel zapotit, aby Priskemu vyhověl. Plus další vícenáklady navíc. Platí se čtyři brankáři, tak proč ne i pátý. To se už v rozpočtu nějak schová. A Rosa se Sivokem i Čuprem to neplatí. Tak co. A neplatí to ani Priske. Ovšem jemu se může stát, že bude mít sice brankáře podle svého gusta, ale titul budou slavit jinde (což je myslím skoro nabíledni). „Abych z vás neudělal nezaměstnaného“, zná Dán tenhle český film?

Na závěr něco pro zasmání. Možná hořké a možná i zbytečné. Také jsem se dozvěděl, že vedení Sparty si těsně před koncem přestupního termínu vyhodnotilo, že tým nepotřebuje posilovat. Tak asi tak. Na druhou stranu si Rosa stěžuje do médií, že hráči v cizině, které měl už rozjednané, mu cukli, když Sparta vyletěla z pohárů. Co na to říci? No, tohle je typická kvadratura kruhu. Nebo schýza, chcete-li. Hráči na Letnou nepůjdou, páč se tady nehrají poháry. A poháry nebudete hrát bez pořádných hráčů. Potěš koště! Rosovi nezávidím.

A takhle to vidím já. Mějte se fanfárově a odpočiňte si od fotbalu, od Baníku, od Vrby a od Priskeho. Doma vás pochválí.