Konec vlhkých snů ve stínu syrečků. Kam dokráčíš Sparto?

Spíše by se slušelo napsat, kam nedokráčíš Sparto. Po porážce v Olomouci, s doposud dosti mátožným týmem, se snad už definitivně přestanou na Letné zaobírat matematickými propočty coby kdyby a zcela správně vrhnou své úsilí tím posledním směrem, který jim v naplnění předsezónních cílů ještě zůstal: tedy k zisku poháru. A kdyby snad ještě ten neměl vyjít, pak můžou letenští odpískat další ne(po)vedenou sezónu.

Ačkoliv záleží na úhlu pohledu. Zejména na Letné, kde i rauš z playoff jakési Konferenční ligy vydávali málem za finále Ligy mistrů. Pokud by se soutěžilo v této disciplíně, tedy lakování čehokoli černého na růžovo, neměl bych o budoucnost Sparty pražádný strach. V tom jsou pro mě mistry.

Zápas na Hané (na dohled od Loštic, kde to táhne po syrečkách) jakoby potvrzoval mou teorii významu Sparty pro českou ligu. Doposud značně rozháraný tým, okupující před utkáním ubohé desáté místo tabulky, šel do utkání s letenským „gigantem“ po vzácné „sérii“ bez tří bodů (naposledy hanáci naplno bodovali 20. 3.). Tedy jako soupeř nic moc. Z kozy dech, řeklo by se. Sice patří do skupiny novinářských oblíbenců, ale těm stačí jen náznaky, aby i zcela průměrný mančaft vydávali za líheň progresivismu.

Sparta naproti tomu v pěti po sobě jdoucích zápasech naplno bodovala (celkem 15 bodů), smlsla si třeba nejen na Boleslavi, ale i na Slovácku a Baníku. To už v poměrech naší ligy mělo určitou váhu, když si pomyslíme, že doposud Sparta chudým brala a od bohatých (myšleno týmy první šestky) většinou zakusila mrzké ponížení. A došlo to tak daleko, že se zcela bez stopy jakéhokoli smyslu pro reálno znovu hlasitě přihlásila o titul, který mezitím už několikrát odpískala.

Ale abych se vrátil k významu Sparty pro ligu a pro týmy jako je třeba zrovna Olomouc. Jestliže ta hrála doposud tužku, pak ve středu ukázala, jak by kdyby, tedy jak by se měl hrát fotbal. Pohříchu bych se, být majitelem Sigmy, zeptal trenéra Jílka (ano, toho co vyhořel v angažmá na Letné), co že tedy mužstvo dělalo zbytek sezóny. Proč nehrálo pokaždé jako ve středu (páč se hned v příštím kole zřejmě vrátí ke své tužce)? Odpověď je nabíledni: protože Sparta vole. Takže ještě že ji liga má.

To že si sigmáci budou na hřišti honit triko: lítali, kousali, napadali, padali do střel, zdesaterovali Hložka, stříleli, sprintili, vraceli se, útočili, centrovali a dávali góly, to by snad očekávala i stará Blažková. Jen Sparta byla překvapená, že to snad ani nečekala. Tak jako jsou překvapení silničáři, že v zimě napadne sníh. Letenští jim tedy dopřáli a Olomouc toho nepřekvapeně využila. Teď se bude na Hané juchat a slavit minimálně celý týden a novináři budou vynášet Jílka do nebes. Ti odvážnější (viďte pane Procházko) by ho pak možná rádi viděli i u reprezentace.

Napsáno výše, Sparta byla na Sigmě překvapena vším a nevzpamatovala se do konce utkání. Po něm se hráči v klidu rozešli do šaten, dali sprchu a do mikrofonů a kamer si postěžovali, že to Olomouci dneska sedlo a že svůj výkon nechápou. Teda jako vůbec. No a Vrba se pak zase začal montovat do velké násobilky, když vypočítával, co by se muselo stát, aby ten první flek nebyla jen fata morgana. Ale ujistil nás, že to tedy fata morgana je.

Samozřejmě že si to Sparta nepodělala v Olomouci. Jestliže máte venkovní úspěšnost „pouze“ okolo padesáti procent a za soupeře Slávii nebo Plzeň, pak si jeden z cílů můžete hned v zárodku sezóny odškrtnout. To není u letenských jev této sezóny, ale již skoro historický. Doma jakžtakž (dobrá ať nesejčkuji, doma skoro fajn), venku připodělaní a bez sebevědomí. A většinou i bez bodů (alespoň tedy bez těch třech). To je oproti úhlavním soupeřům o titul moc málo. Jen díky tomu, že Slávka a Plzeň taky ztrácely, mohl se Siegl ještě nedávno radovat, že „už to už sice odepsal, ale Sparta je zase ve hře o titul“. A jak ho to těší.

Přitom zrovna on, zrovna Sigi, který obvykle nenechá na současné Spartě niť suchou, musí vidět, že titul není v silách současného kádru Sparty. Z tohoto pohledu ta vítězná série ještě trvala dlouho. Pak muselo přijít, zcela nutně a vyváženě, procitnutí z vlhkého snu. K tomu stačilo soupeřovo nadšení, bojovnost a urputnost a pochopitelně další zranění v letenském kádru (ještě nedávno si tak libovali, kolik že to mají ve Spartě stoperů a ve středu zaskakoval úplně mladý, Vrbou klasicky nepolíbený Vydra). Jako by na Letné neznali pořekadlo, kde nic není, ani smrt nebere. To se tedy týká kvality kádru, ne sparťanské pokladny. I když kdo ví.

Kdo viděl ve středu Součka, Láďu „Itala“ Krejčího, ale i Dočkala, Sáčka, Wiesnera, Čvančaru, byl v obraze a nemusel mít pochybnosti o tvrzení, že na titul to není ani náhodou. Zejména první dva jmenovaní by měli problém uchytit se i v týmech ze spodu tabulky. Souček i starší Krejčí se pomalu stávají druhými „Vindheimy“ a fanoušci jsou při vyslovení jejich jména značně nervózní. Přesto hrají. Proč? Protože musí. On totiž druhý (nebo třetí) sparťanský sled nemá na to, aby tyhle mátohy v sestavě nahradil. I opěvovaný Krejčí mladší šel rapidně s formou dolů. Pešek jakbysmet, o Karabcovi už šla mnohokrát řeč, vypadá to na dlouhou herní „rekonvalescenci“. A myslím, že bude úspěšná jen v jiném klubu (případně v jiném systému pod jiným trenérem).

Z tohoto pohledu mě zajímá, jak si to na Letné po sezóně vyhodnotí. Momentálně se všichni upnuli k poháru. Jednoduchá zkratka, bude pohár, bude juchání a sezóna vlastně bude úspěšná. Fanoušek, a ani český fotbal, se sice nedočkal nic ze slibovaného, spousta hráčů spadla do průměru a zvadla, ovšem pohár je tady. Rosa by však neměl zapomínat, že ho ještě v ruce nedrží. A jestli se ve středu dobře koukal, být jím, tak už bych psal výpověď. Prostě, na Spartě opět jedno velké, namistrovné nic. Půjde-li to takhle dál, neštěkne po ní za chvilku v Evropě ani pes.

A takhle to vidím já. A ne že si při placení v krámě vzteky překousnete jazyk. On to totiž někdo musí zaplatit.