Po sobotním představení fanoušků Slavie, které ji stálo tři body díky kontumaci, se na Letné představila Plzeň. Oba celky předvedly fotbal, o kterém můžeme mluvit jako o éře po derby. Kdo čekal další fotbalovou válku, ten se spletl. Oba celky předváděly atraktivní ofenzivní fotbal, ve kterém jakoby chtěli dát jasně najevo, že o titul vyhraný stylem sešívaných nikdo z nich nestojí.
Sparta mohla stáhnout Slavii na rozdíl dvou bodů. Plzeň si mohla pojistit třetí místo v ligové tabulce. Místo toho, aby se šly oba celky o tři body prát, šly si zahrát fotbal. Bez starostí, bez zbytečných emocí, bez zákeřností, ale s fotbalovostí sobě vlastních. Oba týmy tak vyslaly jasný vzkaz na druhou stranu Vltavy. Fotbal se hraje pro fanoušky. Z bezbrankové remízy mezi těmito celky měli diváci daleko větší zážitek, než z ubojovaného zápasu, který by přinesl teoretickou naději na titul či jistotu bronzové medaile.
Těžko vyhrávat, když není s kým
Situace Sparty byla po derby naprosto tristní. Sedmnáct hráčů mimo hru díky zranění nebo karetním trestům. Brian Priske jen tak tak poskládal základní jedenáctku. Na lavičce měl k dispozici jediného zkušeného hráče na střídání a tím byl Filip Panák. Aby měla Sparta alespoň někoho na střídání, zbytek náhradníků museli zaujmout hráči B-týmu. Domácí ani nevyužili všechny sloty na střídání. I tak se do hry dostali hráči jako Schánělec nebo Moudrý. Při pohledu na postavení B-týmu ve druhé lize je zcela pochopitelné, proč jich na hřiště nepustil Priske víc.
Hráči sice dělali co mohli, ale Sparta díky zdecimovanému kádru nebyla schopná reagovat na průběh zápasu. Vlastně jedinou možností bylo vpustit na hřiště Filipa Panáka. Jenže za koho? Odnesl to Matyáš Vojta, který bude hodnocený jako zatím velmi nepovedená posila. Panák hru oživil, protože do té doby čtyřčlenná obrana přešla do tří, čímž dostala Sparta soupeře konečně pod tlak. Bohužel pro letenské ale bylo potřeba větší variability.
Další střídající hráči totiž přinesli místo zvýšení šancí na vítězství útlum. Jak Moudrý, tak Schánělec, kteří nahradili Rrahmaniho s Kuchtou, ukázali proč hrají druhou nejvyšší soutěž a ne tu nejlepší. Jejich příchod domácí celek vlastně silně oslabil. Ani jeden z nich nebyl schopný udržet balón, kvalitně nahrát či si naběhnout do správného prostoru. Ve dvanácti hráčích hrát proti třetímu nejlepšímu celku Chance Ligy jednoduše hrát nejde.
Vpřed, zpátky ni krok
V útoku Sparty nastoupili vedle Kuchty s Vojtrou také Albion Rrahmani a Garang Kuol. Nutno říci, že oba hráči hrající na stranách mají velký problém. Rádi si zaútočí, ale že by se jim chtělo vracet do obrany, to rozhodně nechce. Díky tomu se letenští dostávali celou první půli pod poměrně výrazný tlak soupeře. Ten dokázal skvěle využívat právě neochoty sparťanských útočníků si plnit defenzivní povinnosti.
Kdyby útočné trio dokázalo alespoň něco do ofenzívy, asi by se nikdo nezlobil, ale Sparťané dokázali během devadesáti minut vystřelit pouhopouhé dvě střely na branku a celkově vyslali ubohých šest střel. Oproti devatenácti pokusům Plzně. Ještě větší propast potom byla ve statistice rohových kopů. Sparta jako celek, který vstřelil nejvíce branek po rozích, nekopal proti Viktorii jediný.
A to přitom Jan Kuchta nezahrál vůbec špatné utkání. Dokázal balón podržet i rozehrát. Matyáš Vojta mu ale neposkytl jakoukoliv podporu a zmíněné duo Rrahmani s Kuolem byli směrem dozadu úplně zbyteční a směrem dopředu naprosto neviditelní. Rrahmanimu evidentně nesedí styl českého fotbalu. Kuol je potom kapitola sama o sobě.
Sobec z Austrálie
U Garanga Kuola bychom se měli zastavit trochu detailněji. V každém zápase nám ukazuje, že týmovost je slovo, které mu nic neříká. Každou útočnou akci se snaží vyřešit samostatně a naprosto ignoruje lépe postavené spoluhráče. Raději vypálí z ostrého úhlu nebo zpoza vápna, než aby hledal volného parťáka. Udělat to jednou, dokážete mu to odpustit, ale tohle je zápas co zápas. Dlouho Sparta neměla v sestavě tak sobeckého hráče.
Dá se pochopit, že hráč mimo základní sestavu chce ukázat trenérům, že může být platným na hřišti a nejen na tréninkovém pažitu. Když je to ale na úkor celého týmu, spíše si kope vlastní hrob. Je sice hezké, že Kuol byl v zápase autorem pěti střeleckých pokusů, ale na branku mířili pouhé dva a s těmi brankář Plzně rozhodně neměl problém. Australského útočníka zdobí především rychlost, ale lenost v práci dozadu nebo sobectví v ofenzívě z něj dělají hráče, který se do základní sestavy jen tak neprosadí.
