Český fotbal, a především nejvyšší domácí soutěž, to nejsou jen fotbalisti a trenéři na hřišti. Na samotných zápasech, ale třeba i televizních přenosech, se podílí spousta lidí, kteří napomáhají k jeho cestě vstříc fanouškům. A najdete mezi nimi i řadu žen, třeba jako Barboru Mlýnkovou. Úspěšná absolventka Akademie O2 TV Sport je reportérkou a členkou fotbalové redakce nyní již Oneplay Sport, kterou můžete vídat každý víkend na obrazovkách televize. Rozhodli jsme se vypravit se společně s ní do zákulisí této profese a nakouknout zlehka do jejího života.
Jak se to vlastně stane, že se žena stane tváří ve vysílání spíše mužského sportu?
Já vždycky s nadsázkou říkám, že mi jen stačilo milovat sport, konkrétně tedy fotbal. A také že jsem byla ve správný čas na správném místě. Ale to by samozřejmě bylo asi až moc jednoduché a není to úplná pravda. Měla jsem to štěstí, že jsem zrovna skončila školu a rozmýšlela se, kam povedou mé další životní kroky. Na sociálních sítích jsem viděla, že Oneplay Sport (v té době O2 TV Sport) pořádá Akademii pro sportovní nadšence a možné zájemce o práci v televizi. Upřímně řečeno, já jsem o tom nikdy ani nesnila. Nenapadlo by mě, že bych mohla pracovat v televizi. Ale osud to tak asi chtěl. Řekla jsem si, že nemám co ztratit a poslala jsem přihlášku. A ono to vyšlo.
Co pro vás vlastně fotbal jako takový znamená? Jak jste se dostala k tomu, že je vám tento sport blízký?
Už odmala jsem ráda sledovala sport v televizi. Pamatuji si, že jsme doma hodně sledovali Formuli 1 nebo MotoGP, jsem spíš z “autíčkářské“ rodiny. Mě osobně to ovšem k autům nikdy moc netáhlo, můj děda ale sleduje všechny sporty. Čas od času, když jsme byli u babičky, jsem s ním seděla u televize a dívali jsme se na všechno možné. Což je na malou holčičku, jejíž nejoblíbenější barva je růžová, trošku netradiční. Ale já to milovala. Nejvíce hokej, ten byl mou velkou vášní.
K fotbalu jsem si našla cestu až později. Jsem z Uherského Hradiště a během studia na gymnáziu jsem začala s nejlepší kamarádkou chodit na brigádu na fotbalový stadion během domácích ligových zápasů. A z práce se postupně stal koníček, ze kterého se nyní opět stala práce. Kruh se uzavřel.
Setkala jste se někdy s negativní reakcí na své povolání? Že nějaká žena nebo muž nechápali, že se profesně věnujete zrovna kopané?
Když nebudu počítat pár negativních komentářů na internetu na mou osobu, tak ne. A nemyslím tím konstruktivní kritiku, ale spíše nějaké nemístné narážky. Mimo to jsem se s negativní reakcí na své povolání nesetkala. A jsem za to ráda. Myslím si ale, že za to vděčím všem ženským kolegyním, které mi v tomto prostředí prošlapaly cestu.
Jak vůbec vypadá váš všední den a naopak jak ten víkendový?
Mé všední dny se liší. Řekla bych, že jsem víceméně pánem svého času. Každý týden mám zadanou práci, kterou musím udělat, ale záleží na mně, kdy ji splním. Překládám fotbalové magazíny, dabuji, stříhám reportáže, jezdím na natáčení, dělám si přípravu na víkend – rozhodně se nenudím.
V sobotu i v neděli jsem pak v terénu. Na zápasy jezdíme společně s komentátory a produkčními z Prahy. Vždy vyrážíme tak, abychom byli zhruba hodinu a půl před začátkem zápasu na stadionu. Můj víkendový den ale začíná mnohem dříve, protože se jako žena musím nalíčit a upravit si vlasy. Přípravy mi zaberou zhruba dvě hodiny. To je něco, co mí kolegové řešit nemusí a já jim to upřímně závidím.
Co na své práci nejvíce milujete?
Já na tom nejvíc miluji právě ten fotbal a emoce, které s sebou přináší. Během zápasů stojím mezi střídačkami a mám všechno z první ruky. Fascinuje mě sledovat trenéry v průběhu utkání. Fotbal s sebou přináší opravdu silné emoce a nečekané situace.
Fotbalisti často říkají, že když vyběhnou na trávník, neexistuje pro ně žádný okolní svět ani jeho problémy. Já to mám stejně, i když stojím “jen“ mezi střídačkami. Mám ráda tu sílu přítomného okamžiku. Být tak blízko dění na hřišti je naprosto strhující a nepřenositelná zkušenost.
Najde se třeba mezi trenéry muž, který vám je svými vlastnostmi sympatický a naopak jiný, z kterého máte při rozhovorech obavy?
Asi bych úplně nechtěla konkrétně jmenovat trenéry, kteří jsou mi sympatičtí, protože bychom tady byli dlouho. Důvod je ten, že jsou mi sympatičtí úplně všichni. Každý je jiný, ale řekla bych, že máme velké štěstí, že je tady tolik opravdu skvělých trenérů.
Možná je to tím, že jsem žena – opravdu všichni jsou na mě velmi milí a já si toho moc vážím. A z toho také vyplývá, že momentálně není žádný trenér, ze kterého bych měla obavy.
V minulé sezoně jsem měla velký respekt z trenéra Miroslava Koubka a také, a to asi nikoho nepřekvapí, z trenéra Petra Rady. Jsem ale ráda, že se mé obavy nepotvrdily. Konkrétně Duklu jsem měla v minulé sezoně poměrně často a nikdy se mi nestalo, že by na mě byl trenér Rada nepříjemný. Beru to jako takové své malé vítězství. (😀)
Stane se vám vlastně někdy, že máte špatnou náladu/den, přesto musíte být připravena stát před kamerou? Jakým způsobem se potom naladíte na tu správnou vlnu?
Ano, i já jsem jen člověk, stejně jako všichni ostatní. Myslím, že takové dny má úplně každý. Mám ale štěstí, že s tím vlastně nemusím bojovat. Vím totiž, že v momentě, kdy přijdu na stadion, veškerý okolní svět jako by přestal existovat. Já osobně to tak mám od příchodu na stadion až po odchod domů.
Podporujete i ženský fotbal? Jaký na něj máte celkově názor a jak by se podle vás měl tento u nás někdy stále podceňovaný sport více zpopularizovat?
Má cesta fotbalové reportérky symbolicky začala právě na utkání ženského fotbalu. Konkrétně na derby mezi Slavií a Spartou, které jsme vysílali. Byl to pro mě velmi důležitý den i zápas a zpětně jsem ráda, že právě taková byla má premiéra.
V týdnu před utkáním jsem měla možnost natočit i rozhovory, ze kterých jsem následně připravovala reportáž do předzápasového studia. Točila jsem s Dianou Bartovičovou v její práci a s Kateřinou Kotrčovou ve škole a opravdu mají můj velký respekt.
Mnozí si ani neuvědomují, jak náročné musí být chodit do práce nebo do školy, odpoledne na trénink a o víkendu na zápas. Holky nemají moc volného času, ne-li vůbec žádný, takže opravdu klobouk dolů.
V polovině února jsem byla na premiéře minisérie Bohyně Slavie, kde jsem měla možnost vidět dva díly ze zákulisí ženského A-týmu Slavie. Opravdu mě to dojalo. Silné příběhy, emoce. Z pohledu ženy pro mě opravdu obdivuhodné. Fandím jim. Myslím si, že právě tato minisérie by mohla a měla přispět k popularizaci ženského fotbalu.
Co děláte, když si chcete od fotbalu ve svém volnu odpočinout?
Nejlepší možnost, jak si od sportu odpočinout, je přece sportem, ne? Jak už jsem zmiňovala, jsem sportovně založená, takže volný čas ráda trávím aktivně. Chodím na badminton, squash, pilates a podobně. A v posledních letech jsem si také oblíbila i turistiku. Prakticky každou reprezentační přestávku trávím na horách. To jsou věci, které mě opravdu nabíjejí. A samozřejmě nesmím zapomenout na čas s rodinou a mými nejbližšími. Každý den si uvědomuji, jak obrovské štěstí mám, protože mám kolem sebe opravdu skvělé lidi. Bez nich bych nebyla ani z poloviny taková, jaká jsem.
Máte do budoucna ještě nějaké sny a cíle v rámci své kariéry sportovní redaktorky a reportérky?
Myslím si, že není úplně zdravé dívat se příliš daleko do budoucnosti a žít jen v těchto představách. Snažím se proto jít krok po kroku a co nejlépe přistupovat k novým výzvám.
