To nej z uplynulého fotbalového týdne v českém fotbale. Vždy neaktuálně, zaujatě a jednostranně. Aneb Zuřivcovy opožděné Pecky.
Nedávno jsem tu prorokoval konec jednoho avantgardního trenéra a zamýšlel se nad osudem jiného, již daleko méně avantgardního, zato mnohem úspěšnějšího kouče. A vida! Jejich osudy se naplnily. David Střihavka i Miroslav Koubek se pakují. Ale když dva dělají jedno, není to vždy každému jedno.
Béčko Sparty kráčí od porážky k porážce. To není nic nového, stejně jako to, že fanoušek (tedy pokud ho Sparta zajímá i s výhledem do budoucnosti) stále netuší, jaké záměry na Letné (vlastně na Strahově) s mladým (snad) perspektivním kádrem mají. Jestli jim porážkami totálně otrávit fotbal, pak jsou na té nejlepší cestě. To aby se jeden (trenér Loučka) zvencnul.
A máme ho za sebou! Koho? No derby přece. Ničím nepřekvapilo, vše se odehrálo ve stejných (skoro bych řekl neměných) kolejích. Čili fotbalu pomálu (ačkoliv se někteří dušují, že tentokrát ho bylo přece jen více), zato emoce tryskaly na všechny strany. Nechyběl ani obligátní navýsost sporný moment, který (bohužel) dává prostor spekulacím o tom, jak by to a kdyby to. Opět se ukázalo na světlech ramp bár bezmozků (a nejenom mezi diváky) a konečnou remízu bere každé z obou S za svou výhru. Já vím, proč derby nesleduji. Věřte, závěr víkendu bez sledování naběhlých žil a trapných hereckých etud na trávníku, je mnohem hezčí.
Poroučeli se hned dva trenéři. Proč a komu tím prospějete? No přece klubu!
Výsledkové mizérie svých týmů neustáli v minulém týdnu hned dva trenéři. Jak David Střihavka tak Miroslav Koubek byli odvoláni, podle obvyklého nic neříkajícího zdůvodnění – kvůli neuspokojivým výsledkům a předváděné hře. A tak se Pardubice, i jejich kvalitativní protipól Viktoria Plzeň, vydaly na stezku hledání nových, perspektivních kádrů.
Nebylo to nic nečekaného, pozice obou trenérů se v mediálním prostoru řešila prakticky už po pár ligových kolech. David Střihavka, prezentován jako trenérská naděje budoucnosti, nedokázal Pardubice vyvést ze sestupových vod vlastně po celou dobu svého (vcelku krátkého) angažmá ve městě perníku. Miroslav Koubek zřejmě měl uvolnit místo jinému adeptovi na titul „progresívní trenér roku“ (hezky po česku – Viktorka chce moderní, mladší trenérskou perspektivu s výhledem na ještě lepší časy). Domácí prohra Viktorie se Zlínem byla jen pověstnou holí, jenž trenérského matadora vyhnala z lavičky Plzně.
David Střihavka nedokázal s Pardubicemi to, co Mirolav Koubek s Plzní. Jistě, jsou to dva rozdílné světy, špička české ligy a její věčný otloukánek, hrající prakticky neustále pod tlakem sestupu. Za Střihavkou zůstane v Pardubicích jen obvyklé prázdno, které po sobě zanechávají trenéři typu jednou trénuji tady, jindy tam. Trenér vyšlý ze slávistické „stáje“ měl jistě ambice, ale ty narazily na tvrdou ligovou realitu. Střihavka měl v Pardubkách navázat na svou práci u mládežnických výběrů ve Slávii a přinést nejen nějaké ty body, ale i progresívní (moderní) švunk do týmu. Jenže, trénovat mladíky s výhledem do budoucnosti (v zázemí ukrutně bohatého klubu) a zajistit finačně i kvalitativně (pod)průměrnému ligovému klubu klid a pohodu, třeba jen ve středu tabulky, je jako nebe a dudy. Střihavka narazil a teď se možná stáhne zpět do Edenu a dál bude snít o tom, že jednou prorazí. Budiž mu přáno, ale na východě Čech po něm mnoho nezbylo.
Miroslav Koubek v Plzni, to je jiná kapitola. Matador mezi ligovými trenéry je především pragmatik, po kterém nemůžete chtít létající drony nad trávníkem. Stará, dobrá (?) trenérská rutina, řídící se jednoduchostí a nepřebernými zkušenostmi. A pragmatičností. Nic bombastického a progresívního, ale poctivý fotbal ve stylu „hraji to, na co mám a co mi přinese body“ . A přestože to mnozí, fotbalovou modernu za každou cenu vyznávající novináři, považují za přežitek a relikt doby minulé, Koubek s touto filizofií slavil v Plzni úspěchy. Ale teď je finíto, i on byl v minulém týdnu „odejit“.
Viktoria Plzeň na podzim pod Koubkem výsledkově i herně tápala, o tom žádná. Sice v létě (ale i v sezónách předtím) pouštěla Viktorka kádru žilou, přesto byla očekávání daleko větší. A tehdy možná ten nejdůležitější plzeňský muž Adolf Šádek zavětřil příležitost, jak se matadora zbavit. Notabene, když se nesly hlasy, že (opět) jsou nějaké třenice mezi Koubkem a kabinou. Ovšem těmi rozhodujícími důvody proč Koubek dostal padáka, byl možná zájem Martina Hyského se v kariéře posunout a osoba nového majitele Viktorie Strnada. Ten rozhodně nechce dávat peníze do klubu, který prohrává s Duklou nebo Zlínem. Ten má panečku jiné ambice! Stejně jako Martin Hyský a Adolf Šádek.
Snad se dva asi nejmocnější muži české fotbalové tůně dokáží dohodnout (tak jako třeba v otázce předsedy svazu) a Hyský k Plzni nastoupí. Éterem se totiž nese, že je Martin Hyský Slávce (Tvrdíkovi) v mnohém zavázán a trénovat teď proti ní není odpovědným v Edenu zrovna po chuti. Asi je to světová rarita (minimálně v atlantickém prostoru), že se trenér musí ptát na názor svého bývalého zaměstnavatele, zda může změnit zaměstnání. Inu my v Čechách jsme vždycky o krok před všemi. A proti všem.
Kam kráčí sparťanské béčko?
Předposlední místo v tabulce, osm porážek a devět nastřádaných bodíků. To je prozatímní bilance sparťanského béčka ve druhé lize. Momentálně prožívá porážkové období, už v pěti zápasech po sobě nepoznalo chuť vítězství. V klubech jinak řízených (a vedených) zřejmě důvod k zamyšlení, v prostředí českého „velkoklubu“ je zatím ticho po pěšině. Jinými slovy, trenér Loučka dál může připravovat budoucí naděje pro letenský A tým.
Nevěřím, že jsou na Letné spokojeni s kondicí svého druhého týmu. Ale přece jenom, béčka ligových týmů mají obecně specifické postavení. Primárně nejde až tak o výsledky, jako o klubovou budoucnost. Aby se mezi všemi těmi nadějemi občas mihnul nějaký ten boreček, který bude natolik wau, že později zakotví v prvním týmu. Alespoň občas. Ve Spartě se však na „občas“ čeká už pekelně dlouho. A to mě přivádí k otázce, jakou strategii zodpovědní na Letné B týmu vytyčili? Za mě, mírně nejasnou. Alespoň já systém práce s nadějemi nechápu.
Každou přípravu na novou sezónu se v tréninkovém kempu A týmu mihnou nějací ti young boys. Někdy i zazáří v přípravných zápasech. Pak se však začne lámat chleba (uzavírají se soupisky) a oni se vrátí do béčka. Ok, řeknete si. Budou se i nadále rozvíjet v klubu, v jednotném tréninkovém procesu a podle sjednocené herní filozofie. Ale ne, každou půlsezónu čeká B tým Sparty hotový exodus hráčů odesílaných na hostování a trenér (momentálně je to Loučka, ale vlastně je to jedno, kdo to řídí) musí neustále začínat od nuly. To se potom výsledky dělají hodně špatně. O filozofii nemluvě. Když nevíte, s kým ji budete uplatňovat. Spíše v týdnu potrénujete a o víkendu buď prohrajete nebo urvete nějaké body. Nic vzletného v tom nehledejte.
Tomáš Rosický rád mluví o tom, že všechny týmy ve struktuře Sparty Praha mají jednotnou strategii a herní filozofii. Tak, aby jednotliví hráči mezi jednotlivými kádry postupovali bez toho, aniž by museli měnit herní návyky. Sparťanská DNA se tomu říká. Jenže přesto každý půlrok mizí hráči z B týmu na hostování do celků, které hrají (či musí hrát) úplně jinou hru, než se „učí“ ve Spartě. Za mě to není zrovna moc přínosné. A když se podíváte na úspěšnost takových hráčů na svých hostovacích „misích“, přidáte k tomu jejich vyhlídky na jejich budoucnost v áčku, musíte mi dát za pravdu. Takže je asi úplně jedno, zda sparťanské béčko hraje druhou ligu nebo třeba divizi. Výsledek je stejný, tedy nijaký.
Derby je za námi. A vlastně je to dobře, nic nového nepřineslo
V neděli jsme poprvé v aktuální sezóně nešli na stadión na fotbal, ale na událost. Tím bezesporu vzájemný zápas mezi Spartou a Slavií je. Společenskou a válečnou. O sport jde až na druhém místě. Hlavní je soupeře zašlapat do země (všemi prostředky) a porazit ho. A ano, když se u toho bude hrát i fotbal, jenom dobře. Ale není to nutné, důležité je porazit Spartu (Slavii). Že nezpracujete lehký míč, že netrefíte jasnou loženku? Neva, hlavně když soupeře pošlete bodyčekem za reklamní panely, případně na něm při vzájemné strkanici roztrháte triko. To se v derby cení a na to chodí do hlediště (nejenom) Bohdalka.
Ani první derby aktuální sezóny nebylo jiné. Boj, emoce (nenávist), lavičky s naběhlými žilami, hráči často ve vzájemném klinči, teatrální svíjení se na trávníku při každém, byť letmém. dotyku protihráče. A také (opět) fatální chyba rozhodčího (dobré pro alibi a následné šikanování Komise rozhodčích), množství žlutých karet, (opět) červená, nepříčetný Řehák a nakonec tohoto teátru bod pro každého z účastníků. Šlus a jde se do kabin. Nikomu nebudeme na plná ústa říkat, že nám bod v pohodě stačí. Sezóna se bude lámat jinde a jindy.
Přesto může tentokrát Sparťany (a mě pochopitelně také) hřát to, že fotbalovějším týmem byli právě oni. Ostatně, pod Priskem má Sparta jasnou strategii, za každých okolností řešit situace na hřišti fotbalem. Slavia dává přece jenom důraz spíše na atletické věci, data i fyzično. A nic proti tomu, i tak se dá uspět, ale sympatie fanouška lačného fotbalu budou tentokrát stranit spíše rudým. Fotbalovost versus atletičtější pojetí zmínily i mediální komentáře po zápase. Přesto že to Sparťanům tři body nepřineslo (dokonce ani v přečíslení) ukázalo jim to jedno – jsou na dobré cestě. Nakonec, derby nemá favorita a bod proti Slávce, upřímně a bez zaslepenosti, je také úspěchem.
A takhle jsem to viděl já. Užijte si týden a buďte v pohodě.
