Zuřivý Sparťan: Pochválit fackou a vylézt ze svého stínu!
Sparta měla ve čtvrtek v utkání se (pře)silným Lyonem ukázat, jaké místo na slunci si v Evropě zaslouží. Zda dokáže vylézt ze stínu pohodlné komfortnosti chválení se za udržení kroku a jednotlivých náznaků. Pětadvacet minut dokázala hrát evropsky. Po zbytek zápasu pak skoro marně naháněla lyonské motorky. I přes částečné vzepětí v závěru si letenští nějakou extra srdečnou pochvalu (ne)zaslouží. To abychom nezaspali na vůni vavřínů.
Přes porážku s jasným favoritem skupiny Lyonem zní českým fotbalovým éterem spíše pochvalné mručení k výkonu Sparty než kritické tóny, jenž by ozřejmily, proč lze ztratit vcelku pohodlný náskok dvou branek a nakonec zápas prohrát. Diváci sice po závěrečném hvizdu odměnili sparťanské borce ovacemi ve stoje, což jistě svědčí o tom, že je Sparta na správné cestě a náročný fanoušek dokáže ocenit i výkon po prohře, ale na druhou stranu si lze položit trochu šťouravou otázku. Opravdu nám stačí ke spokojenosti neprohrát s evropským nadprůměrem rozdílem třídy?
Sparta pětadvacet minut předváděla evropskou modernu, svým výkonem zatlačila Lyon do defenzívy, nutila ho k chybám a ty pak dvěma brankami spolehlivě potrestal bourák Haraslín. Do očí se mi draly slzy, v hlavě mě tlačily vzpomínky na slavná devadesátá léta a nebyl jsem dalek toho, odpustit Spartě všechno, co nám fanouškům v nedávné minulosti provedla. Dokonce Strammacioni mi náhle připadal jako dávno zapomenutá noční můra. Pokud však smýšlíte jako Chytilová, někde ve vašem nitru se začnou probouzet pochybovačné tendence, které vám našeptávají, že všechno nebude tak růžové, jak to vypadá.
Lyon zabral a Sparta začala létat po hřišti bez míče. Náhle to na place vypadalo jako za starých „dobrých“ časů, kdy na Letné byli rádi, že zápasy se silnými evropskými soupeři přežili bez mimořádné ostudy. Všude druzí, míč se odrážel od rudých kopaček právě jen k těm lyonským a obrana si zasprintovala jak v životě asi nikdy. Přesto se za jejími zády stále více otvírala „dálnice“ k Nitově brance. Nakonec ji však stejně neuhlídala a sparťanský brankář několikrát lovil ze střikovaného. A jelikož na druhé straně už „zahřmělo“ jen jednou díky brance „nepostradatelného“ navrátilce Krejčího ml. (vítej zpátky Láďo!), zázrak se nekonal a Lyon bral tři body. Jak už bylo sázkaři očekáváno.
Sparta tedy nevystoupila z komfortní zóny příslibu. Opět pouze naznačila, že by to mohlo jít, ale zbytek už byl ve stylu „všechno při starém“. Ok, Lyon je evropská třída, což o to. Ale Sparta měla náskok dvou branek (ačkoliv ten smrděl Csaplárovou pastí) a v pětadvaceti minutách ukázala, že když se chce, jde všechno. I hráči Lyonu jsou lidé, nejsou to nadopovaní terminátoři. I Sparta trénuje skoro každý den v týdnu (tedy předpokládám) a stejně jako ti lyonští, jsou i sparťanští hráči za svou „práci“ odměňováni (tedy nejenom ovacemi ve stoje).
I ve sparťanském kádru jsou zkušení borci ošlehaní spoustou mezinárodních zápasů, kteří sice možná nejsou tak rychlí jako Paquetá, ale jsou mezi nimi reprezentanti a fotbal hrají celý svůj život. Něco tedy bude v Česku jinak (tedy minimálně na Letné), když „ještě“ nedokážeme porážet evropské skorogiganty alespoň doma. Arcirival z Edenu už dokázal, že to jde. Když se tedy zahraje celých devadesát minut jako v prvních pětadvacet ve čtvrtek. To i hvězdy Lyonu čučely jako telátka na nová vrata. Pohříchu to však vypadá, že i v Edenu mezitím ztratili směr a šajnu jak na to.
Porážka od Lyonu však opravdu byla „jiná“ než ty předchozí v evropských pohárech. Na Letné se začal měnit způsob, jak k nim dojít. Lépe řečeno, jak se jim vyhnout a do budoucna začít i vyhrávat. Těch pětadvacet minut (bohužel jenom těch) ukázalo, že na Letné jsou schopni se poměřovat s evropským fotbalem. I to je na tiché chválení a spokojené mrmlání o tom, že jsme si nezasloužili prohrát (ale jo, zasloužili, páč Lyon byl právě o tu branku lepší.Proč však brát Sparťanům iluze). Nic by se však nemělo přehánět. Ani sladkokyselé chválení.
Ještě z dob mého aktivního fotbalového působení si vzpomínám na svérázného pana Drahotu, tehdá trenéra našeho dorostu, který zásadně chválil „fackou“. Třeba když některé mé spoluhráče po dobrém výkonu na hřišti soupeře, ovšem o gól prohraném zápase, nechal jít sedm kilometrů domů pěšky a se zbytkem týmu (včetně mě) jim ujel. Asi proto, že hráli dobře…
A takhle to vidím já. Mějte se fajn, fanděte dál a věřte. Ono nám nic jiného nezbývá.